Pokoje

Přijít do vnitrobloku v Hyberské, je jako projít bránou do jinýho světa. Tam, kde je všechno dovoleno, nic jako normální neexistuje a fantazie nemá mezí. To mě neskutečně baví. Potloukat se mezi igelitovými pytlíky, čínskými polívkami, hřbitovním kvítím, nebo jehličím a mechem. Nejeden pokoj mi připomínal výjevy z Pěny dní. Krásné surreálno uprostřed turistického centra naší Prahy.

Sedmnáctý

Osmadvacet let. Možností, hodnot, příležitostí a svobod. Po celou tu dobu se naše Republika vypořádává s koulí na noze v podobě čtyřiceti let režimu snažícím se o cestu ke komunismu. Já se narodila sedm let po revoluci a ona předlistopadová zkušenost mi chybí. Přesto ale teď všichni žijeme z odkazu, který říká, že to tu dřív bylo jinak. Věci stále nějakým způsobem vyplývají z událostí, které se semlely od onoho podzimu. Od podzimu, kdy jsme si vyzvonili svobodu, kdy jsme dostali možnost budovat svobodnou republiku. Nikdo nevěděl jak na to, co a jak. Dá se za 28 let naučit demokracii, docela odlišnému způsobu hospodářství a využívání všech možností, které nám jsou v dnešní době nabízeny?

Po dlouhém výběru, jsem se rozhodla, že ač prvoplánově, tak úvodní fotka musí vystihovat náladu článku! 

Zákoutí a momentky

Všehochuť, jen hromada čtverečků. 

Čtverce plné podzimních dní. 

Čtvrt roku uteklo jako voda

Středa večer a já sedím v obýváku na našem béžovém koberci. V nejmilovanějších pruhovaných teplácích a s čajem hned vedle. Mám otevřený notebook a na Spotify hraje až děsivě nostalgicko-sentimentální Joan Baez. Nůžkama pižlám jednu náplast za druhou. Z dlouhého pásu dělám menší kousky. A tak stříhám a stříhám, úzké i širší a venku už je tma. Dřepím uprostřed svého království. Oči mi pořád pyšně sjíždí k mému kotníku, k mému prvnímu tetování. Na které jsme myslela tak dlouho a přišla k němu nejvíc spontánně, jak jsem jen mohla... A já z něj mám radost jak malá. V těch chvílích mi poprvé dochází, že se to děje. Ne můj kotník, ale to kolem. Není to něco, co jsme si jen vysnily, my to děláme. Na zemi mám vedle batohu vyskládané věci. Spacák, karimatka, dvě trička, ponožky... plno toho ještě chybí. Za dva dny se chystáme odletět na druhou stranu Evropy a s batohem na zádech tam strávit měsíc, tam v severním Španělsku.

Nechat to Zemi...

Dům umění v Ústí. Vernisážování 25.10.2017.

Zpátky tady

Posbírala jsem fotky z posledních sedmi týdnů. Od chvíle, co jsem vybalila batoh z Camina až po dnešek, kdy mám hlavu plnou školy a výčitek, že se celý večer přehrabuji fotkami, místo čtení Aristotela. Přes spoustu festivalů akcí a báječných večerů, k prvním školním dnům a stránkám knížek...

Benátské krásno

Ještě, než jsem večer sedla na noční vlak do Linzu, procouraly jsme křížem krážem s Eliškou Benátky. Předčily veškerá má očekávání. Byly jsme na San Marco, i u krásných bazilik a kostelů, ale také v uličkách vzdálených od centra, kde jsme byly samy. Sedly jsme si na břeh v kotviště plného plachetnic a nic nám nechybělo (popravdě, jsme do přístavu pár kilometrů od centra vzdáleného došly, jelikož jsme se snažily najít co nejlevnější kávu, nenašly, takže ta nám chyběla, v zásadě...). Benátky mi přijdou jako takové to město, které je třeba vidět. Bez průvodce, bez skupiny, která vám bude šlapat na paty. Sami. Nechte se ztratit. Protože tady mapu nepotřebujete. Nechcete v uzoučkých uličkách bádat nad tím, kde jste. Prostě jděte a jen vychutnávejte!

Severem Itálie

Jezdili jsme s našimi do Itálie od mala. K moři, jindy lyžovat do Alp, před šesti lety jsem se nechala okouzlit podzimním Římem a za další dva roky Florencií (stejně jako tentokrát). Nikdy jsem ale nebyla "až dole" a sever jsem dostala příležitost objevit teď. 

Florencie ještě jednou

Bude pro mě vždycky patřit k těm místům, kam se kdykoliv ráda vrátím. Třeba jen na den. Tak jako tentokrát... Bloumat uličkami, s kávou v ruce se procházet podél řeky a s pizzou sedět v trávě. Nehonit se za každou památkou, kostelem, obloukem nebo věží, kterou nutně dle všeho potřebuji vidět. Nemám to ráda, nerada se brodím davy. Když jsem půl sedmé ráno jsem vystoupila na nádraží z vlaku, tak všechna náměstí i uličky mi ležely u nohou. Vychutnala jsem si liduprázdné centrum... 

Tím mé čtyřdenní italské objevování teprve začalo. 

Camino de Finisterre / až na konec světa

Santiagem naše cesta nekončila. Vydaly jsme se na skoro 90 kilometrů vzdálenou Finisterru. Docela na západ Španělska, na mys, který středověký lid považoval za konec světa. Místo, za kterým už nebylo nic. (Jen nás po Finisterre čekal ještě Madrid!).

Cesta nás vyšla na čtyři dny pohodovou chůzí, s koupáním u moře, dlouhými snídaněmi a našim věčným nikamnespěcháním. Jedno po druhém... 

Camino de Santiago #3

Stály jsme jen pár kilometrů od Santiaga... U sochy poutníků, kteří káží Santiagu. Byly jsme tam jen my tři a Peter, kterého jsme večer předtím potkaly na albergue a poslední den šel s námi. 

Necelý půl kilometr zpátky je to k Monte de Gozo - první místo, kde je na Svatojakubské cestě výhled na Santiago. Na konci osmdesátých let byl kopec Gozo obdařen sochou na počest papeže, který v témže roce Santiago navštívil. Na Monte de Gozo jsou davy poutníků, stánky se suvenýry, restaurace, kavárna a hlavně (ve vší úctě) opravdu ošklivá socha. A tam je to hlava na hlavě. My popošly a dostalo se nám krásného výhledu a klidu, o který jsme na posledních kilometrech tolik stály. 

Protože jo, z poutě do Santiaga se stává mainstream a snad i dovolenkové místo pro čím dál více (převážně) evropanů. Ať byly naše důvody k cestě jakékoliv (o tom třeba příště), z náboženského přesvědčení to nebylo. Ale stejně, celé Camino bude takové, jaké si ho uděláte. Dá se chodit 40 kilometrů denně, dá se každý den vysedávat na obědovém menu v restauraci, můžete si nechat vozit obr batohy taxíkem (ano, taková služba tam opravdu existuje!)... uděláte si to po svém, jak vám to vyhovuje, jak se vám to líbí, protože prostě můžete. Vylezete na vedlejší, méně profláklý kopeček a budete se kochat výhledem na Compostelu, která tam dole na vás čeká. 

Camino de Satiago #2

Naposledy jsme se ohlédly za oceánem. Byl to mezník, 130 km cesty vedlo po pobřeží, najednou jsme viděly, co máme za sebou. A co nás čeká bylo schované za kopci. Nebyly jsme už takoví zelenáči (nebo jsme si to aspoň říkaly), věděly jsme třeba, kolik času ráno potřebujeme na zabalení batohu, že nám všechno trvá věky a že nás to stejně netrápí, protože máme mraky času. Že Indulonou se dá mazat obličej, ruce, nohy, odřeniny... ve vynalézavosti se meze nekladou. Že když si celý den poneseme v batohu pivo (dejme tomu 20km), tak vám ho sice budou večer ostatní poutníci závidět, ale také z vás budou mít srandu, protože tohle není zrovna poutnický styl "cestování nalehko". Holky z Čech... 

A do Santiaga nám zbývalo 200km. 

Camino de Santiago #1

Když jsme během celé cesty potkávaly nejrůznější lidi a oni se nás ptali, proč jsme tady, nebo jak jsme vymysleli, že půjdeme pouť do Santiaga... vždycky jim naše historka přišla přinejmenším vtipná. Před půl rokem jsme se s Ladou poznaly na festivalu filmů Jeden Svět. Když jsme asi třetí večer postávaly před kinem, s pivem v ruce a Lada se mě zeptala, jestli v létě nechci jít Svatojakubskou pouť, nenapadlo mě říct ne. Aničku jsem poznala čtvrt roku před naším odletem. Přesně tak, jak jsme celý náš výlet daly dohromady, tak jsme si ho i užily. Bez přehnaného plánování, kolikrát víc než na blind... prostě jsme jen byly. Tři holky, na měsíc ve Španělsku. 

Na skok v Lisabonu

O celém našem úžasném tripu do Santiaga se rozpovídám v dalším článku, ale ještě, než jsme z Asturijského letiště na severu Španělska vyrazily s batohy na zádech, přestupovaly jsme v Lisabonu. Myslela jsem si, jak bude šest hodin na celé krásné město málo. Nnakonec jsme byly nejšťastnější, když jsme se na klimatizací provětrané letiště vrátily ještě o dvě hodiny dřív... Protože Lisabon v srpnu je sebevražda.

Jeseníky

Brzy ráno sednout na vlak a v poledne už se schovávat před bouřkou kdesi nad Ramzovou na sjezdovce. Sama se procházet těmi krásnými lesy a neřešit. Ostatní, sebe, nic... snad jen, kam se schovat před těmi čím dál většími kapkami deště... haha. Jen s malým foťákem přes rameno, batohem na zádech a představou o tom, kam chci navečer dorazit. Ty dva červencové dny, které jsem tam strávila, byly opravdovou ochutnávkou toho, co všechno mohou nabídnout. Není potřeba kýčovitých panoramat a nebe s bílými obláčky, aby si vás získaly. Těším se na příště.

Michaela & Petr

Je to už pár týdnů zpět, co jsem strávila krásný víkend na jižní Moravě. Dostala jsem možnost fotit svatbu svým bývalým spolužákům a ještě k tomu objevit nový kraj, kde jsem nikdy dřív nebyla. Ten půl den ve vlaku za to rozhodně stál. Krásné okolí Hodonína, výborné víno a milí lidé všude kolem. A tak se jednu (počasím spíš podzim připomínající) červnovou sobotu Miša s Petrem vzali. Svatební focení je vždy velká paráda, tím víc, když oba roky znáte... 

Pokud také plánujete svatební den a stále pátráte po svém fotografovi, budu velmi ráda, když se mi ozvete. Volné termíny pro letošní rok stále jsou ❤. 

U nás nad Labem

Přijde mi dokonalé otevřít dveře domu, vydat se do lesa a přes kopečky se dostat až na druhý konec Ústí (jsou to přesně ty lesy, které se linou po pravé straně fotky). Pak krásně z výšky pozorovat to město na severu, se skálou přímo uprostřed. S kopci všude kolem a točitou řekou. S velkou spoustou paneláků, komínů, ale i vyhlídek a míst, kam stojí za to vykročit. Poslední týdny se motám kolem dokola a objevuji nová místa a znovu se kochám těmi známými. Už dávno to není místo, které se topí v mlze smogu a problémů. Aspoň pro mě ne, a sakra dlouho mi trvalo na to přijít. 

Po hřebenu Šumavy

Vydali jsme se až k německým hranicím pro tento krásný výhled.  Na Velký Ostrý nad šumavská jezera. Kopce, ze kterých se tají dech. A takových míst není nikdy dost. 

Les je ♡

Skutečná srdeční záležitost. Chata v západních Čechách, kam každé léto, co si jen pamatuji, jezdíme odpočívat. Karlovarský kraj není na první pohled tím nejspanilejším místem, ale když po lesní cestě dojedeme až na kraj lesa, zuji si boty a s knížkou se natáhnu pod borovice, nenapadá mě klidnější místo. Tam se nemusí nic. Jen číst, procházet se po lese, brouzdat se dnem vypuštěné přehrady a sbírat borůvky. 

Tak zase za rok!

KVIFF 2017

Ve Varech jsem byla už x krát, ale atmosférou, která ve městě panovala při filmovém festivalu, mě poprvé opravdu nadchly. Viděla jsem ve dvou dnech šest filmů. Od dokonalého životopisného snímku o Davidu Lynchovi, přes indonéských 120minut lásky mezi nevidomými, až po prapodivný, nekonečný film o indickém venkově (zřejmě to nebylo jen o venkově, ale dá se to jen stěží popsat)... Líbilo se mi, že jsem si z filmových Varů odnesla přesně to, co jsem si přála. Viděla jsem filmy, které jsem vidět chtěla a (většinou) nezklamaly, kochala jsem se krásnými prostory Puppu i úžasnou atmosférou velkého sálu v Thermalu, v parku na trávníku jsme večeřeli meloun a víno, prošli se po kolonádě a potkali pár známých. Navzdory předsudkům jsem si zkusila, že Karlovy Vary na začátku prázdnin nejsou jen o červeném koberci, šampaňském na každém kroku a davech lidí. 

Budou totiž přesně takové, jaké dovolíte, aby byly... 

Rostlinkový ráj

Chtěla jsem na chvíli zmizet. Někam, kde se mě nikdo nebude na nic ptát. V pruhovaných šatech, se sandálky na nohou a foťákem na krku jsem se toulala botanickou a věděla, že jsem nic lepšího udělat nemohla. Ráj.

Ahoj

S technikou bojuji co si jen pamatuji... Od neschopnosti vybrat si telefon, přes instalace programů až k manipulacím s blogem. To se mu stalo nedávno osudným, a tak dostal nový kabátek (protože ten původní zmizel kdesi na dně kyberprostoru). Nelituji. Před několika lety jsem přišla o celou paměťovou kartu v telefonu... bezesporu tragédie největší. Ale vždycky ráda začínám s čistým štítem a soubory elegantně řazenými ve složkách. Mám to tak se vším. Stejně tak, jako se těším do nové školy, tak jsem si i ráda překopala blog, protože prostě byla příležitost. Zjednodušila, počeštila, udělala ho zas o něco víc svůj, znovu - po roce. Po roce změn, proměn a zvratů. 

A já za to (svému antitalentu) děkuji. Jsem ráda tam, kde jsem. 

V samém středu

Děsivé stavby minulého režimu se tyčí na každém kroku, za to krásné domy doby předválečné zmizely s dělovými výstřely a na jejich místě vyrostly v několika posledních letech hrůzy, které ty socialistické i v mnohém předčí...  Prazvláštní je centrum Ústí. A mě nikdy nenapadlo rozhlížet se a o domech, kolem kterých dennodenně chodím, přemýšlet, nebo se pozastavit. Když jsem před pár dny na Pecha Kucha nahlédla pod pokličku toho "jak se dělá město", vzala jsem druhý den foťák a prošla s ním centrum... S očima dokořán a bez předsudků. 

10 hodin v Berlíně

Přesně po třinácti měsících jsem se vydala znovu do Berlína. S Eliškou a jen na den. A také s nadějí, že když nám minule tři dny propršely, tentokrát bychom se dešti mohly vyhnout. Kdepak. A jaká to byla paráda obědvat na upršeném Alexanderplatz! 

Zvláštní město, které bylo před více jak půl stoletím zrůdným režimem přepůleno. Město, ve kterém vedle sebe, co by kamenem dohodil, existovaly dva paralelní světy. Berlín mě jen tak bavit nepřestane. I když jsme chodili štěrkem, protože chodníky byly, co kus naší cesty, rozkopané, panorama jsou plna jeřábů, výhledy na kostely zastiňují moderní víceúčelové budovy... O to je zajímavější nalézat "klidné" místa se zahrádkářskými osadami, krásnými loukami u kanálu Sprévy, nebo tržiště se vším možným i nemožným... (kde jsme před desátou hodinou ranní byly skoro samy). 

S výhledem na Středohoří

Skoro jsem na fotky z luk vysoko nad údolím Labem zapomněla. Objevovali jsme s taťkou staré, zapadlé, prázdné vesnice v okolí Bukové hory. Hory s vysílačem, který je vidět z širokého okolí. Ani jsem si tam nepřipadala jako pár kilometrů od Ústí, ale jako někde na konci světa. Pořád dokola zjišťuji, jak málo to v okolí znám, nejraději bych prchala pořád dál a dál, ale zanedbávat náš krásný sever už nebudu. 

O bublině, Praze i Ústí

Už je to chvíli zpátky, co jsem seděla v letadle vysoko nad Alpami a četla Kunderu. Na cestě z Toulouse, kde jsem našla mnohem víc, než krásnou přírodu a pohádkové hrady. A už teď se v myšlenkách rodí nové nápady, kam vyjet, odletět, kam se podívat, co objevit... kam se jít toulat do lesa, který kopec zdolat, v jakém jezeře si smočit nohy... Ale kde začít.

Zázraky

Takové dny, kdy neodložím vedle sebe na trávu jeden svetr, ale sundám si rovnou oba a nechám se vyhřívat sluníčkem. Dny, kdy je škoda sedět doma, protože venku se všechno probouzí a hraje všemi barvami. Chvíle, kdy si přejeme setrvat a vypnout. Povalit se do trávy a nechat se šimrat stébly za tričkem. Zout si boty a bosky zkoušet čerstvý trávník. Užívat si jen ten moment, ve kterém právě jsme. Kdy všechno je báječné, a ačkoliv nás neustále něco děsí, nemyslíme na to. Protože proč. Protože pár rozkvetlých stromů dělá zázraky. 

Foix, Francie

Malé městečko, ještě k tomu přímo pod kopci, to byl asi jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla strávit další den právě tam. Vidět zasněžené svahy, zmizet z města i od turistů (já sama jsem byla s batohem na zádech a foťákem na krku dokonalý exemplář...) a užívat si poslední den. Přesně to jsem ve Foix našla. Poloprázdné ulice, mola u řeky a snad jako bonus, ten krásný hrad na skále uprostřed města. 

Bylo to poprvé co jsem vyrazila někam opravdu sama a ten pocit je k nezaplacení. Plus Carcassonne o den dřív. Ne napořád, ale občas je to geniální. Rozhodovat se podle sebe a jednat pro sebe. Mlčet a procházet se. Asi to zní teď dost sobecky, ale kdo to nikdy nezkusil... Foix mohu doporučit všemi deseti! Pyreneje jsem určitě neviděla naposledy, je tam toho tolik, co láká! Třeba Andorra vzdálená jen pár desítek kilometrů, jezera ukrytá pod hřebeny, malé vesničky, které ožívají jen jednou v roce spolu s Tour de France. Prostě všechno působí tak kouzelně, že nejde strávit tam pár hodin a nechat si už jen zdát :). 

Carcassonne, Francie

Profláklá silueta hradu, známá z deskových her a turistických průvodců jižní Francií... Místo je to kouzelné. Do chvíle, než se před hradem z autobusů vysoukají turisti a jdou obléhat hradby. Je ale začátek dubna a tak hádám, že jsme tam relativně byli pořád "sami".  Kde jsem ale opravdu byla sama, byly vinice za hradem. Nepopsatelný pocit. Odtud mi Carcassone připadal mnohem úžasnější než z jeho hradeb nebo města, vynikla majestátnost a obrovská rozlehlost, kterou se pyšní. Tam, na prašných cestách a kopečcích, totiž nebyly žádné zamilované páry, nebo rodinky s kočárky, ani cedule se svítivými nápisy lákající turisty na suvenýry. Jen krásná, rozlehlá vinice (odmysleme si ty modré igelitové pytlíky) s dokonalým výhledem. Na hrad, město i nedaleké hory. 

Toulouse, Francie

Prvně ve Francii. Vynechala jsem Eiffelovku a doletěla až na jih. Tam, odkud je to k oceánu i moři stejně daleko, kde k Pyrenejím dojedete během chvíle vlakem. Tam, kde najdete lidi snad z každého koutu světa a fialky na každém rohu. Domy mi připomínaly naše výlety s našima do Itálie, když jsem byla malá, ale s francouzskou elegancí. S něčím speciálním. Město z růžových cihel. Toulouse. 

Jeden Svět

Můj třetí Jeden Svět. 

Týden v Ústí - v Hraničáři, s filmy, kamarády a známými, pivem, čajem i zmrzlinou... u nás na severu. Budu se zas z loňského roku opakovat, jak jsem moc ráda, že jsem toho byla součástí, protože fakt jsem.

Fotky v tomto případě snad poví více, než já sama.
Byli jste na některém z letošních filmů? 

Abbey Road, Londýn

Věděly jsme, že druhý den, budeme muset vstát až přehnaně brzy. Poletíme domů, vysoko nad mraky. Věděly jsme, že za několik hodin, už budeme jezdit pražským metrem a bude se nám stýskat po výborném čaji, který jsme v Londýně pily. 

Když jsme chodily po Hyde Park a sluníčko bylo nízko nad obzorem, byl to nezapomenutelný pohled. Navzájem jsme se fotily a užívaly si paprsků jara, v ráji uprostřed velkoměsta. 

Poslední den jsme také navštívily Abbey Road Studios. Beatles šlo cítit na každém kroku a z reproduktorů hrála Yellow Submarine. Řidiči byli v těchto místech výjimečně trpěliví, každý se chtě  po nejslavnějším přechodu projít. Byly to krásné okamžiky, s výjimečnou atmosférou. Jeden z chlapíků, kterého asi síla onoho místa uchvátila ještě o něco, si začal prozpěvovat "all you need is love"... a my, co jsme stáli kolem těch pár pruhů na silnici, jsme sami od sebe zabroukali to, co následuje - "tu tu tudutů". Všichni jsme tam byli ze stejného důvodu, a to nás spojovalo. Vysoko nad La Manche jsem si (jen o několik hodin později) pustila do sluchátek All My Loving a zpátky se mi chtělo ještě méně. 

Tower Bridge, Londýn

Probouzely jsme se do dalšího rána v úžasném městě. Nemohla jsem ani dospat, k snídani jsme si daly sendvič a jogurt s ovocem a šup na metro. S batohem na zádech, foťákem na krku a mapou, skoro celou zvýrazňovačem počmáranou a plnou poznámek. Vítr na Tower Bridge mi cuchal vlasy a cítila jsem se šťastnější než kdy předtím. Byly jsme v Londýně a kochaly se vším tím kolem... a já se do něj zamilovala. 

Díky letenkám za pár korun a krásnému městu na ostrovech jsem zjistila, jak moc mě baví objevovat svět. Zjistila, že Praha, je možná středem Evropy, ale že střed mých plánů, už to pravděpodobně není... A že své plány, ani neznám.

Na břehu Thames, Londýn

Druhý den jsme se probudily do slunečného dne, až mi to teď na fotkách připadá jako strašný kýč. A kde jsme vlastně bydlely? Nedaleko Devons Road s Airbnb, Už bych ani do hotelů či penzionů nechtěla. Neříkám, že hotové snídaně a bufetové večeře jsou špatné, miluji je!, ale jsem ráda, když se ostatním turistům vyhneme, jak jen to jde. Je to ale i mnohem levnější, když chcete. Nabídka Airbnb je pestrá, přes krásné obrovské byty až k malým pokojíčkům s postelí a stolem, které také postačí. Můžete i poznat milé místní, jako my Luis a Eda. 

Přirozeně jsem ale v Londýně chtěla vidět i ony hlavní turistické taháky, byla jsem tam prvně a byl by hřích o ně přijít. Nedovedu si Londýn představit o letních prázdninách, turisty jsme potkávaly, ale žádné davy. Častěji jsme potkávaly školní výlety místních dětí v jejich roztomilých školních uniformách. 

Den první, Londýn

Strávila jsem čtyři dny v Londýně. Budu to ještě dlouho vstřebávat. Tak dlouho jsem tam chtěla. Do země čajů, sendvičů, červených autobusů a Beatles. Do světové metropole, která nikdy nespí, do města, kde je celý svět. Zamilovala jsem si ho. Hned po prvních několika hodinách courání se ulicemi s dokonalým čajem v ruce jsem věděla, že se tam musím vrátit. Na naše britské dobrodružství jsme se vydaly ve dvou, s Martinou, mou úžasnou fotografkou kamarádkou, její Instagram musíte vidět! Londýn mě navnadil na zbytek Anglie. Dostat se z města k útesům, vřesovištím (vidím to docela živě, jako v Jane Eyre) nebo hradům. Mám zas o čem snít a nač šetřit :D.

Kristý & Kuba

Oni se ke mě vrací, a já jsem z nich moc šťastná! Je to neuvěřitelných pět let, kdy jsme s Kritýnkou fotily prvně. Akorát jsem měla po posledním vysvědčením na základce a chystala jsem se do prváku na gympl. Teď jsem v prváku na vejšce a Kristý s Kubou budou mít brzy přírůstek do rodiny. Budou tři a já měla jsem tu čest, nafotit jejich očekávání.

Radosti z února

Únor byl krátký, zmatený a zamrzlý. Mnoho věcí se otočilo vzhůru nohama, začal nový semestr s novými výzvami i učebnicemi. Přišel čas příprav na přijímačky i plánovaní léta. Začalo jaro a s ním vykvetly první sněženky i krokusy, nad kterými jsem se byla rozplývat v botanické. Chci si udělat pořádek ve věcech, na které o zkouškách nebyl čas a zas o trochu více času trávit si knížkami. Přijde i jarní sluníčko, které mě den co den bude tahat do parků a zahrad na lavičky a asi nebudu dlouho odolávat. Také se těšíte? 

Výjimečný sever

Před pár dny jsem dokoukala seriál Pustina. Chytil mě za srdce více než jsem čekala, ačkoliv podobným žánrům příliš neholduji. Spíš vůbec. Ale dokonalá režie a prostředí, ve kterém se celý příběh odehrává udělali své. Drsný sever. A to nejen proto, že když v Praze je počasí na svetr, v Ústí sněží... Pustina je fikce, ale je plná reálných problémů, které (nejen) kraj pod Krušnými kopci sužují. 

Bylo a vždycky bude

Jaro, cítím ho ve vzduchu i vidím v delších dnech. Vidím ho v modré obloze, na které se večer, když se vracím z přednášky, třpytí hvězdy. V Praze to tak tedy je. Když jsem v pátek přijela do Ústí tak sněžilo, jako opařená jsem s promrzlými chodidly v teniskách stála na zastávce... dál jsem čekala, až se dostaví trolejbus a jaro. Těším se. Až definitivně odložím kabáty a pletené šály na část roku do skříně, abych se mohla v říjnu těšit, že je znovu obléknu a zachumlám se do teplé bundy. Březen už v podstatě jarem je. Měsíc sluníčka a nových začátků... Otevřu diář s měsíčním plánovačem a nestačím se divit. Potřebuji se rozkrájet, abych mohla být všude... A tak se učím říkat ne a užívat si tu a tam volného večera. S knížkou a teplou polívkou. Jako je ten dnešní. První březnový.

To, čemu se říká láska

To, co dělá život životem, člověka člověkem a ze světa místo pro život a ne(jen) boj. Je to vana plná růžové pěny a čtyři nohy co z ní koukají, společné chvíle? Je to ten upřímný pohled do očí, který nepotřebuje slov, nebo valentýnská edice Milky?

Pro mne je láska mír. Kam se jen podívám. Harmonie, kterou nutně potřebujeme, abychom se mohli beze strachu nadechnout a existovat. Chvíle, kdy mi dojde, že přes všechno, co mě trápí a problémy, ve kterých plavu až po uši stejně odejdou a i když přijdou nové, bude vždycky zase krásně. Znáte to? Máte pocit, že můžete cokoliv. A že dokážete vše. 

Vracím se tam čím dál častěji

Na zasněžené Šumavě jsem byla naposledy jako malá s lyžemi na nohou. Stavěli jsme s bráchou u babičky na zahradě iglú a domů jsme se vraceli docela promáčení od věčného válení se ve sněhu. Vždy jezdíme do Klatov po Vánocích, ale kdy naposledy byly bílé Vánoce?! 

Po zkouškách jsme si s Vojtou a Kájou chtěli dopřát chvíle volna. Aspoň pár dní, než se vrhneme na letní semestr. Jeden den jsme vyjeli na Špičák. Sjezdovky s lyžaři jsme minuli, přešli jsme je napříč a zamířili jsme na Špičácké sedlo. Odtamtud až na Rozvodí a pak na nás čekalo Čertovo jezero. Takovou nádheru jsem dlouho neviděla. Celé jezero pod ledem a vrstvou sněhu. Bylo úžasné procházet se nad vodní hladinou, s modrým nebem nad hlavou, omrzlé stromy všude kolem... Sedli jsme si na vyhřáté kameny od sluníčka na břehu a nemohli se vynadívat pohledu, který se před námi rozprostíral. 

Už je to trochu kýč, když se podívám na několik posledních příspěvků, ale nemohu si pomoci, na krásné počasí mám poslední dobou opravdu štěstí ❤. Čím dál častěji vyměňuji tenisky a pražské kavárny za pohorky a zasněžené lesní cesty. A ono to funguje jako terapie, zkoušeli jste to někdy? 

Kouzlo hor

Musím se s vámi podělit o pohádkové fotky z výletu nad Tanvaldem. Tak krásně, už dlouho nebylo. Nikdy jsem nepochybovala o své lásce k Praze, ale tentokrát, se mi poprvé nechtělo vracet. Nechtěla jsem koukat z okna na ulice, co leží v oparu únorového počasí a učit se. Chtěla jsem ještě pár dní zůstat obklopena sněhem a modrou oblohou. Omrzlé stromy, běžkařské trasy, nemálo pod nulou, rampouchy, teplý čaj a pořádné boty s ponožkami pod kolena! 

Hory mě fascinují. Nemáme tu žádné velehory, ale jsou tu kopce, které mám půl hodiny od domu, nebo za kterými si mohu během chvíle dojet autem. Jsme milovník Alp a to hlavně těch v létě, kdy potkáte na svahu kravičky a jen tak můžete sedět v trávě. Ale naše Jizerky nám nabídnou v zimě kolikrát víc, než kdejaký ledovec. Přijdu si tam totiž jako doma. Jen tak se toulat a objevovat nová místa schovaná za zamrzlými smrky. Dívat se pod nohy na křupající led a nad hlavu, jak sněží z čistého nebe. Kouzlo, že ano? 

Radosti z ledna

Po celý si měsíc si poctivě vše zapisuji do svého Doller diáře, na který nedám od Vánoc dopustit. Paradoxně mám za leden snad nejdelší seznam toho, co mi po celý měsíc dělalo radost! Proč paradoxně... Zkouškové období vrcholilo a pocit zoufalství a únavy také. Asi právě proto jsem ráda vypadla ven a chtěla si vyčistit hlavu.

Sníh a klid

Má představa o hotových zkouškách do konce ledna se během celého měsíce nemohla ustálit. Je prvního února a čeká mě už jen jedna jediná. Naskytlo se několik volných dnů, a protože jsem měla hlavu jen plnou Prahy a všech povinností a nezbytností, odjela jsem s našima na tři dny do Jizerek, Nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat.

63 fotek za týden a ještě víc

Už to bude docela dlouho, co se s Martinou sledujeme na Instagramu. A byla to i ona, kdo mě už rok přemlouval, abych začala Week of Life fotit. Konečně jsem začala a mám za sebou měsíc, čtyři týdny. Teď už beru foťák automaticky všude s sebou, i když se jdu jen s notebookem natáhnout do postele. Nevím odkud je to závislost, a kam až vášeň. Na tom nesejde.

Je to jednodušší, než to vypadá. Nafotíte devět fotek během jednoho dne, 63 během celého týdne a nahrajete je na webu Week of Life. A nebo je schovávejte v šuplíku, to je na vás, jestli s nimi chcete vyrukovat do světa nebo ne. Proč? 

Radosti z prosince

Další měsíc, údajně plný klidu a míru, utekl a je tu další rok, nový rok. Po čase učení a slavení jsem se teď v klidu, v lednu dostala k milovaným knížkám a užívám si klidu zkouškového. Nemám ponětí, jak se to stalo, že ten první semestr tak rychle utekl! Ano, čas plyne, my stárneme, všechno rychle ubíhá, je neuvěřitelné, že je tu nový rok. Tradá, jaké to překvapení. Ale teď vážně, píši dnes šesté radosti, to už je půl roku! Myslím, že se od té doby blog nemálo posunul a jsem ráda, že všechen čas u psaní a focení i upravování vidím na čtenosti a moc si toho vážím ❤︎.

Vkročte do dalšího roku s velkou porcí radosti, pište si, večer před spaním, proč jsme se kdy usmáli a co vás potěšilo. Sama občas bojuji s tím, abych si vzpomněla a všechno si pěkně psala, jde ale o zvyk a o to chtít...ale o tom už jsem psala. 

Jinak

Když jsem nahrávala fotky na Week of Life, kde už mám odfocené dna týdny, byly to samé fotky z vlaků nebo vlaků, najezdila jsem se víc než obvykle, a že i obvykle je dost. Ale zas jsem měla dost času na přečtení P.S. od Aňi. Kromě dojíždění po všech koutech republiky, byly sváteční dny plné i učení. Učení před Vánocemi, učení během svátků, učení po Novém roce. Tím pádem na té další části fotek figuroval můj stůl. Dnes mám konečně za sebou úspěšně první zkoušku. Něco si sice napíšu podruhé, ale vem to čert. Já totiž začínám letos jinak. Hlavně bez mračení.