Díky focení devíti fotek každý den jsem si všimla, že tak to dál nechci. Poletuji jen mezi školou, prací, pražským domovem a tím ústeckým. Chce to přestat se užírat tím, že když dnes nezačnu psát úkol na seminář, zhroutí se svět. Ne ne. Říkám, jak nemám čas na knížky, na focení, na psaní každodenních událostí v mé hlavě, na to naučit se něco nového vařit, na výstavy a koncerty, přednášky (teď myslím ty mimoškolní pochopitelně)... A nejsem jediná, tím jsem si jistá. Chci se naučit organizovat svůj čas, abych se zbavila pocitu, že když mám dopoledne školu a odpoledne úkoly, už se toho víc stihnout nedá. Přestat vysedávat u počítače a tupě koukat do papírů a přemýšlet jen nad tím, co ještě bych tak mohla srovnat a přerovnat, než se začnu učit, vzít si knížku a zabalit se do deky, nebo si k novému časopisu udělat čaj a jen tiše listovat. Vzít si papír a tužku a připravit nové články- bez facebooku, instagramu a youtube v dosahu- pak to jde totiž lépe od ruky. Jít s mým milovaným na procházku a večeři. Prostě být. Offline.
