10 hodin v Berlíně

Přesně po třinácti měsících jsem se vydala znovu do Berlína. S Eliškou a jen na den. A také s nadějí, že když nám minule tři dny propršely, tentokrát bychom se dešti mohly vyhnout. Kdepak. A jaká to byla paráda obědvat na upršeném Alexanderplatz! 

Zvláštní město, které bylo před více jak půl stoletím zrůdným režimem přepůleno. Město, ve kterém vedle sebe, co by kamenem dohodil, existovaly dva paralelní světy. Berlín mě jen tak bavit nepřestane. I když jsme chodili štěrkem, protože chodníky byly, co kus naší cesty, rozkopané, panorama jsou plna jeřábů, výhledy na kostely zastiňují moderní víceúčelové budovy... O to je zajímavější nalézat "klidné" místa se zahrádkářskými osadami, krásnými loukami u kanálu Sprévy, nebo tržiště se vším možným i nemožným... (kde jsme před desátou hodinou ranní byly skoro samy). 

S výhledem na Středohoří

Skoro jsem na fotky z luk vysoko nad údolím Labem zapomněla. Objevovali jsme s taťkou staré, zapadlé, prázdné vesnice v okolí Bukové hory. Hory s vysílačem, který je vidět z širokého okolí. Ani jsem si tam nepřipadala jako pár kilometrů od Ústí, ale jako někde na konci světa. Pořád dokola zjišťuji, jak málo to v okolí znám, nejraději bych prchala pořád dál a dál, ale zanedbávat náš krásný sever už nebudu. 

O bublině, Praze i Ústí

Už je to chvíli zpátky, co jsem seděla v letadle vysoko nad Alpami a četla Kunderu. Na cestě z Toulouse, kde jsem našla mnohem víc, než krásnou přírodu a pohádkové hrady. A už teď se v myšlenkách rodí nové nápady, kam vyjet, odletět, kam se podívat, co objevit... kam se jít toulat do lesa, který kopec zdolat, v jakém jezeře si smočit nohy... Ale kde začít.