Už je to chvíli zpátky, co jsem seděla v letadle vysoko nad Alpami a četla Kunderu. Na cestě z Toulouse, kde jsem našla mnohem víc, než krásnou přírodu a pohádkové hrady. A už teď se v myšlenkách rodí nové nápady, kam vyjet, odletět, kam se podívat, co objevit... kam se jít toulat do lesa, který kopec zdolat, v jakém jezeře si smočit nohy... Ale kde začít.
Začnu Prahou. Ta pro mě před rokem byla vším, už jsem se viděla v tom našem velkoměstě a věděla, že tam budu jako ryba ve vodě. Místo, kde člověku nic nechybí. Kde má úžasná bistra i kavárny jen kousek od domu, kde může chodit
náplavkovat kdykoliv se mu zachce, kde je zkrátka vše, na co si jen vzpomene. Zasnila jsem se tak moc, až jsem zapomněla myslet na to, co bych doopravdy chtěla. Na to opravdové. Nejsou to naparáděná cappuccina a západy sluníčka na Letné. Potřebovala jsem skoro rok ve stověžaté, abych zjistila, jaká je to bublina. Bublina, která když si nedáte pozor, vás docela pohltí. Někde pod francouzskými kopečky mi došlo, že chci víc. Nevím, jestli "víc" je ten správný výraz, ale mě v Praze něco chybí.
Kdybych se před rokem slyšela, budu se sama sobě fakt smát...
Z Ústí jsem utekla, hned po maturitě, tak rychle jak jen to šlo. S postupem času jsem se na sever začala vracet, čím dál raději a čím dál častěji. Začala jsem objevovat zákoutí Českého středohoří, Krušných hor i Českého Švýcarska... objevila jsem, jak mi výhled na hory z okna chybí.
Celou dobu jsem utíkala jen sama před sebou a snažila se najít někde jinde, o těch srandovních sto kilometrů dál.
