Stály jsme jen pár kilometrů od Santiaga... U sochy poutníků, kteří káží Santiagu. Byly jsme tam jen my tři a Peter, kterého jsme večer předtím potkaly na albergue a poslední den šel s námi.
Necelý půl kilometr zpátky je to k Monte de Gozo - první místo, kde je na Svatojakubské cestě výhled na Santiago. Na konci osmdesátých let byl kopec Gozo obdařen sochou na počest papeže, který v témže roce Santiago navštívil. Na Monte de Gozo jsou davy poutníků, stánky se suvenýry, restaurace, kavárna a hlavně (ve vší úctě) opravdu ošklivá socha. A tam je to hlava na hlavě. My popošly a dostalo se nám krásného výhledu a klidu, o který jsme na posledních kilometrech tolik stály.
Protože jo, z poutě do Santiaga se stává mainstream a snad i dovolenkové místo pro čím dál více (převážně) evropanů. Ať byly naše důvody k cestě jakékoliv (o tom třeba příště), z náboženského přesvědčení to nebylo. Ale stejně, celé Camino bude takové, jaké si ho uděláte. Dá se chodit 40 kilometrů denně, dá se každý den vysedávat na obědovém menu v restauraci, můžete si nechat vozit obr batohy taxíkem (ano, taková služba tam opravdu existuje!)... uděláte si to po svém, jak vám to vyhovuje, jak se vám to líbí, protože prostě můžete. Vylezete na vedlejší, méně profláklý kopeček a budete se kochat výhledem na Compostelu, která tam dole na vás čeká.
Vrátím se teď ale o 70 kilometrů zpět nad městečko Miraz, kde na nás ráno čekaly krásné výhledy na krajinu jako z pohádky (nebo spíš Pána prstenů, jak jsme se shodly).
Nejkrásnější klášter v Sobrado de Monxes. Z toho přecházel zrak...
O zajímavé lidi na Caminu není nouze. Anja je Němka, která celou cestu, už od francouzských hranic, šla i se svou psí kámoškou.
Arzúa. Usoudily jsme, že místo teplé večeře si raději posedíme na kávě a sladkém.
Naše Severní cesta se napojila na Francouzskou, nejvíce zalidněnou trasu do Santiaga. Vytratilo se kouzlo rodinného setkávání u večeře. Všechno se stalo více anonymní a cizí. Prapodivné město, pořád Arzúa. Každý den se tam nahrnou desítky a desítky poutníků. Ti posedí v barech, nakoupí v obchodech a další den ráno zmizí, a každý den znovu a znovu. Ale celé město je betonové, ošklivé a vypražené sluníčkem.
Kde dálnice ještě není, tam se postaví.
Poslední noc před Santiagem. Víc a víc lidu.
To jsou přesně ty pohledy, před kterými nás plno lidí varovalo. Ale to bylo posledních 40 kilometrů a šlo se od toho oprostit. Sice jsme si koukaly neustále pod nohy, abychom nešlapaly jiným na paty... ale asi to už k tomu patří. Před deseti lety to možná vypadalo jinak, ale dnes... to tak prostě je.
Stojíme u Monumento ao Peregrino (jak jsem se rozpovídala na začátku článku). Peter nám udělal fotku. Vyrazily jsme ke katedrále.
Jsme tu.
Došly jsme se ubytovat, vysprchovat a navečer jsme se do centra vrátily. Všechno už jsem trochu vstřebala a náhodou jsme vychytaly i mši. Nerozumím španělsky, neměla jsem tušení, co říkají, ale stejně celé to místo mělo sílu.
To bychom nebyly my, kdybychom vynechaly kavárenské posedávání. Spadly nám brady, když po chvíli přišel zpěvák s kytarou a spustil Sound of Silence. Tu, kterou jsme si celé dny broukaly... si to představte.
Večer jsme se k lešení obestavěné katedrále vrátily. A to už byl mnohem víc váu pocit.
Druhý den jsme v poledne vyrazily na Finisterru. Na Konec světa. Dalších 90 kilometrů.
