Santiagem naše cesta nekončila. Vydaly jsme se na skoro 90 kilometrů vzdálenou Finisterru. Docela na západ Španělska, na mys, který středověký lid považoval za konec světa. Místo, za kterým už nebylo nic. (Jen nás po Finisterre čekal ještě Madrid!).
Cesta nás vyšla na čtyři dny pohodovou chůzí, s koupáním u moře, dlouhými snídaněmi a našim věčným nikamnespěcháním. Jedno po druhém...
Rozloučení se Santiagem. Za pár dní se sem zas vrátíme, na vlak do Madridu.
Bylo nám řečeno: cesta na Finisterru je už provoněná eukalyptem. V reakci na fňukání na neustálý zápach hnoje během celé cesty do Santiaga. A ano, voněla, ale na hnůj došlo také.
Konečně kopce. Nejnádhernější úsek cesty...
Odložila jsem si na můstku batoh, abych si udělala fotky potůčku, až pak jsem si všimla, jaký jsem to romantik :D.
Cesta se dělila. Buď na Muxii (severnější cíp) a nebo Finisterre. My se vydaly doleva.
Oceán, zas je tu!
To by nebylo to pravé Španělsko, bez všech těch odporných továren a co já vím, čeho ještě...
Corcubion. Další z donativo albergue. Tudíž... rodinná atmosféra, společná večeře i snídaně a neskutečně milí hostitelé...
My, věčně hladové, jsme si pak daly ještě jednu snídani přímo na pláži.
A vypočítávaly, jak daleko je to z Madridu do Berlína... Aneb já už skoro týden bez telefonu... pak si prostě začnete kreslit mapy do písku, protože aspoň něco :D. Střední Evropa se nám moc nepovedla...
Poslední kilometr k městu pěkně pískem a mořem. Boty přivázat na batoh a cachtat se.
Odpolední kafíčko. S mapami, trochu jsme ji vylepšily a domalovaly všechny města v Galicii, které jsme navštívily.
Na ten úplný konec jsme se vydaly až se zapadajícím sluníčkem. Pro to kouzlo. Maják se tyčil 135 metrů nad hladinou moře a byl 3 kilometry od města samotného. Večerní procházka až... až tam, kde naše cesta už fakt končila.
A to byl teprve zážitek...
Seděly jsme na kamenech pár set metrů od majáku. Bylo tam relativně méně lidí a žádná hlasitá hudba (ano, každý chce vidět západ slunce z Finisterre a ideálně při nějaké party :D). Když jsme se dokochaly krásnými barvami, které sluníčko kreslilo na oblohu, byla tma. Překvapivě. K majáku jsme tak došly s baterkou.
Dál už nevede.
Autobus zpět do Santiaga nám jel až druhý den odpoledne, tak jsme se celé dopoledne proválely na pláži.
A objevily jsme dokonalé hippie doupě. S nejdokonalejším obědovým menu, které bylo tak moc lákavě vypadající (i chutnající) že jsem ho ani nevyfotila...
Atmosféra, která ve The World Family panovala byla nepopsatelná. Slova World Family to vystihují asi nejlépe.
Děkuji, že jste dočetli až sem. Protože tady naše cesta skončila. Skoro, kromě těch dvou dnů v Madridu, ale to už nemělo s poutničením nic moc společného...
Nedovedu v jedné poslední dojemné větě shrnout celých 28 dní courání Španělskem, ale pokud jste četli jednotlivé díly (nebo instagramové deníčkování), tak si z mých vzpomínek a fotek dovedete představit, jaká pecka to byla... :).
Buen Camino!