Naposledy jsme se ohlédly za oceánem. Byl to mezník, 130 km cesty vedlo po pobřeží, najednou jsme viděly, co máme za sebou. A co nás čeká bylo schované za kopci. Nebyly jsme už takoví zelenáči (nebo jsme si to aspoň říkaly), věděly jsme třeba, kolik času ráno potřebujeme na zabalení batohu, že nám všechno trvá věky a že nás to stejně netrápí, protože máme mraky času. Že Indulonou se dá mazat obličej, ruce, nohy, odřeniny... ve vynalézavosti se meze nekladou. Že když si celý den poneseme v batohu pivo (dejme tomu 20km), tak vám ho sice budou večer ostatní poutníci závidět, ale také z vás budou mít srandu, protože tohle není zrovna poutnický styl "cestování nalehko". Holky z Čech...
A do Santiaga nám zbývalo 200km.
Největší pochoutka. Španělé si potrpí na maso, to jsem věděla. I to, že jako vegetarián občas budu mít problém. Ale netušila jsem, do čeho všeho se dává maso, nebo že šunka "není maso", že ceny sýra budou fákt vysoké, o tofu ani nemluvím a pak - kdo by se s tím kuchtil... Hummus jsem potkala za první týden v samoobsluze jen jednou. Po týdnu na bagetách a sýru bylo třeba změny. Ve chvíli, kdy jsem z malých zapadlých obchůdků u silnic přišla do řetězcových supermarketů, nebyla jsem schopná něco si vybrat. Ne proto, že bych měla chuť na všechno, ale spíš na nic. Chtělo to velkou vynalézavost. Nastavit se na to, že je tam toho spousta a já toho potřebuji co nejméně (protože to ještě nějaký kus cesty třeba ponesu) a ideálně do 5 nebo 6 euro. S tím se na den opravdu dalo krásně vyžít. Objevily jsme kouzlo salátů. S dalšími dny se naše vynalézavost ohledně jídla hodně rozvíjela...
Třeba přesnídávky, tabulky čokolády jsme nakupovaly (ve velkém), sem tam něco křupavého na ďobání k vínu... Je šílené, jak dlouho jsme dovedly v obchodech být, donekonečna taktizovat a přerovnávat položky v nákupním košíku.
Perfektní výhled a místo na svačinku. V podobě půlkilového balení čokoládových sušenek.
Tento příspěvek bude asi hlavně o jídle koukám... :D.
Mondonedo. Těšily jsme se na velké město, že si užijeme festival středověku a projdeme se po historickém centru... Realita byla asi taková: spousta lidí, především rodinky s ukřičenými dětmi, jídlo úchvatně vypadající- pro nás cenově nemyslitelné a nenašly jsme jediný park nebo cokoliv na sezení... Vrátily jsme se do ubytování a fňukaly a stýskaly si po té nejkrásnější nejklidnější louce u kostelíka a kamenného mostu (jako obrázek z pohlednice, já vím!), kde jsme se před týdnem válely...
Ale obřímu čokoládovému donutu jsme neodolaly...
Druhý den jsme vyrazily opravdu brzo. Což bylo na Caminu normální, ale tentokrát jsme šly samy. Vínem ovínění poutníci dospávali divokou středověkou noc :D.
Jsme na cestě desátý den. Tak jsme se to rozhodly oslavit. Načež jsme v samoobsluze do košíku radostně dávaly, co nás napadlo. Ne, to opravdu nebyl jeden z těch nákupů za 6 eur... Ani jsme neměly problém vybrat si co jíst... A byl to báječný večer!
Prosím, jestli vám došli, dejte mi vědět!
Protože jen tak zkušený cestovatel jako já může poslat dopisy bez "Czech Republic"... Haha.
Den, kdy jsme od rána jedly jen ostružiny. Ty byly po celou cestu. Ani v nejmenším nechutnaly jako ty naše české...
Fronta na bydlení.
Potkaly jsme Čechy, už asi páté. Martin a Anet. Ústečáci, prosím pěkně... !
Došli jsme do Miraz. Kouzelné albergue, která patřila irské církvi. Trochu šok, slyšet tak krásnou angličtinu a dostat čaj s mlékem a koláček o páté...
K večeři nám uvařil Mateo špagety. Italská večeře od Itala, při které jsme si anglicky povídali o našich cestám, v Irské ubytovně, uprostřed severního Španělska...
Večer jsme si šli s ostatními poutníky sednout do baru na jedno... V televizi na zdi běžely záběry Barcelony z onoho odpoledne a to byla zvláštní atmosféra.
