O celém našem úžasném tripu do Santiaga se rozpovídám v dalším článku, ale ještě, než jsme z Asturijského letiště na severu Španělska vyrazily s batohy na zádech, přestupovaly jsme v Lisabonu. Myslela jsem si, jak bude šest hodin na celé krásné město málo. Nnakonec jsme byly nejšťastnější, když jsme se na klimatizací provětrané letiště vrátily ještě o dvě hodiny dřív... Protože Lisabon v srpnu je sebevražda.
Měla jsem plány... jak se budeme procházet nejdelším bulvárem s alejí stromů, obdivovat barevné domky a uděláme si piknik v parku. Piknik jsme si udělaly, aniž bychom tušily, že celý další čtyři týdny budeme "piknikovat" každý den (po pár dnech jsme zjistily, jak jsou věci jako stůl nebo židle zbytečné!). Moc bych si přála rozepisovat se o prosluněných pomnících, náměstích, mostech (s těmi to tam umí) a jak jsme se kochaly každou uličkou, jak jsem si vysnila. Nebyly jsme schopné ničeho. Vedro, které ve vypražených ulicích panovalo bylo neskutečné. Nemám ráda modrou oblohu bez mráčku a letní vzduch, který by se dal krájet, v Čechách. V Portugalsku je to docela jiný level. Nedalo se.
Chtě nechtě jsem si z Lisabonu odvezla matné obrázky na pár nejprofláklejších památek, první lehké opálení (které jsem už další dny jen zdokonalovala :D) a vzpomínku jak ležíme pod stromy u řeky Tejo a říkáme si, jak moc bychom si daly zmrzlinu, ale vylézat kvůli tomu ze stínu a jít ji hledat, by za to v nejmenším nestálo. Ve vyklimatizovaném letištním terminálu jsme pak k večeři zdlábly sýr, který snad třikrát změnil skupenství, jak jsme ho nosily po městě, a chleba, který jsme sehnaly v letištních suvenýrech. (zázrak?). Slíbily jsme si, že se k portugalskému břehu Atlantiku ještě někdy podíváme...
Tolik první střípek z naší cesty. K večeru jsme po dvouhodinovém letu vystoupily na Asturia Aeroport. Poprvé ve Španělsku, a na celých 28 dní. O tom už příště.
