Když jsme během celé cesty potkávaly nejrůznější lidi a oni se nás ptali, proč jsme tady, nebo jak jsme vymysleli, že půjdeme pouť do Santiaga... vždycky jim naše historka přišla přinejmenším vtipná. Před půl rokem jsme se s Ladou poznaly na festivalu filmů Jeden Svět. Když jsme asi třetí večer postávaly před kinem, s pivem v ruce a Lada se mě zeptala, jestli v létě nechci jít Svatojakubskou pouť, nenapadlo mě říct ne. Aničku jsem poznala čtvrt roku před naším odletem. Přesně tak, jak jsme celý náš výlet daly dohromady, tak jsme si ho i užily. Bez přehnaného plánování, kolikrát víc než na blind... prostě jsme jen byly. Tři holky, na měsíc ve Španělsku.
Vystoupily jsme v sedm večer na letišti. Neměly jsme zamluvené ubytování a nevěděly co a jak.
Směr Santiago.
První noc jsme strávili v malé vesničce, asi 5 kilometrů od letiště. Dál ten den jít nešlo. Začalo pršet a padla mlha. Našly jsme si místo na spaní a ráno jsme koukaly, když jsme po pěti minutách chůze narazily na oceán. Po pobřeží jsme pak šly celý týden.
Pláž s nádherným černým pískem. První koupání. Což doteď nechápu... mrholilo a bylo asi dvacet stupňů... teplotu vody ani nezmiňuji, ale bylo to dokonalé!
"Nemusíš mít dům, hlavně když je branka".
Seznamujeme se s ostatními poutníky u vína a hořké čokolády. Jeden z nejdeštivějších dnů a nejlepších večerů. Když zapadalo sluníčko, sešli se všichni na terase albergue a jen zírali. Nebylo to tak sentimentální, jak to teď asi vyznívá...
S přibývající dny jsme zjišťovaly, co potřebujeme a co táhneme zbytečně. A tak poslední fotka ešusů.
Na značení si dávají záležet. Kdyby jedna šipka byla málo. Ale vážně, jen hodně výjimečně jsme se koukly do mapy a ani to nebylo vždy nutné. Po šipkách se dá bezpečně dojít až do Santiaga. Pravda, potkaly jsme i poutníky, kteří vyprávěli historky o zapadnutí do bažiny a nočním pochodování lesem, protože se prostě ztratili. Ale nemám nejmenší tušení, jak se jim to mohlo povést...
Další koupání.
Ha ha. S puchýři jsem počítala. S tím, že ale přijdou dny, kdy nebudu moci došlápnout na patu, už ne. Hádám, že mé profi obvázání (na rozdíl od ibalginu ve všemožných formách) moc nepomohlo, to už byla čirá bezmoc :D.
Dokonalost sama. Objevily jsme pláž. Kde jsme byly my, evidentně i ten mladík v bílých kalhotách na pozadí, a snad jen jeden další pár. Krása krás.
Přicházíme do Ribadea. Po týdnu se rozloučíme s oceánem a vyrazíme do vnitrozemí.
Druhé nocování venku. S tím nejkrásnějším výhledem, jaký jsme si mohly po ránu přát.
