Jaro, cítím ho ve vzduchu i vidím v delších dnech. Vidím ho v modré obloze, na které se večer, když se vracím z přednášky, třpytí hvězdy. V Praze to tak tedy je. Když jsem v pátek přijela do Ústí tak sněžilo, jako opařená jsem s promrzlými chodidly v teniskách stála na zastávce... dál jsem čekala, až se dostaví trolejbus a jaro. Těším se. Až definitivně odložím kabáty a pletené šály na část roku do skříně, abych se mohla v říjnu těšit, že je znovu obléknu a zachumlám se do teplé bundy. Březen už v podstatě jarem je. Měsíc sluníčka a nových začátků... Otevřu diář s měsíčním plánovačem a nestačím se divit. Potřebuji se rozkrájet, abych mohla být všude... A tak se učím říkat ne a užívat si tu a tam volného večera. S knížkou a teplou polívkou. Jako je ten dnešní. První březnový.
V Radostech se vždy ohlížím za uplynulým měsícem, přemýšlím, co mi dal. Řeším neustále co bylo, jak to přenést do přítomnosti a srovnat se v sobě. Další dny mi tak protékají mezi prsty. Jsem schopná chodit celé dny s hlavou v oblacích a snít co až jednou... a stejně dobře si dovedu vyčítat včerejšek nebo promarněné prázdniny. Nenechat se nakopat minulostí a čelit věcem, co přijdou. Z duše nesnáším otázky typu... a co jednou budeš dělat?
Nechci plánovat, ale musím, všichni trochu musíme. Nevím, jestli se tak bojím plánů, které nevyjdou, nebo případné urputné snahy se jich držet a za žádnou cenu nepouštět. Stejně tak, se ale nedá donekonečna čekat na perfektní příležitosti, která nám změní život. Snažím se tak najít rovnováhu mezi tím co bylo a bude a někde mezi tím, prostě jsem.
Jsem a přemýšlím, co chci studovat. Jsem nejistá v tom, co chci jednou dělat. Jsem ráda až po uši ve fotkách, protože to znamená, že něco dělám. Jsem ráda, že je jaro, fakt.
P.S. toť moudro měsíce února...
P.P.S. posledních pár článků, je asi trochu zmatených... no.
P.P.P.S. jaký bude Váš březen?