To, čemu se říká láska

To, co dělá život životem, člověka člověkem a ze světa místo pro život a ne(jen) boj. Je to vana plná růžové pěny a čtyři nohy co z ní koukají, společné chvíle? Je to ten upřímný pohled do očí, který nepotřebuje slov, nebo valentýnská edice Milky?

Pro mne je láska mír. Kam se jen podívám. Harmonie, kterou nutně potřebujeme, abychom se mohli beze strachu nadechnout a existovat. Chvíle, kdy mi dojde, že přes všechno, co mě trápí a problémy, ve kterých plavu až po uši stejně odejdou a i když přijdou nové, bude vždycky zase krásně. Znáte to? Máte pocit, že můžete cokoliv. A že dokážete vše. 

Milovat, je ukázat se taková, jak vidím sebe samu. Je to jako stát nahá před davem lidí, vystavit se světu a přitom jedinému člověku. Být si jistá svým jednáním i tím posledním neposedným vlasem v ofině. Tak to i teoreticky funguje. Ve skutečnosti ale netápu jen o tom, co si dám k večeři a jak fungují daňová přiznání... ale také v tom, co chci dělat, kde bych chtěla být za rok, dva... Troufám si říct, že teď nevím prostě nic. Čím dál raději prchám do přírody a asi čekám, až vymyslím něco převratného, něco, co budu chtít dělat.

Hlavně jsem se zamilovala do cestování. Podzimní výlet do Budapešti mi otevřel oči a já si uvědomila, jak moc jednoduché to je. Zamilovala jsem se do objevování míst kousek za Ústím, do plánování cest za hranice. Do Řima, kde jsem před sedmi lety byla s našima, rakouských jezer pod ledovci, budapešťských mostů i hřebenů Krušných hor. Florencii, které dlužím ještě jednu pořádnou návštěvu nebo Benátky, do kterých jsem se nikdy nedostala. Švédsko, o kterém věčně sním a vysoké útesy v Normandii.
A ono to jednou všechno přijde ❤.