Sníh a klid

Má představa o hotových zkouškách do konce ledna se během celého měsíce nemohla ustálit. Je prvního února a čeká mě už jen jedna jediná. Naskytlo se několik volných dnů, a protože jsem měla hlavu jen plnou Prahy a všech povinností a nezbytností, odjela jsem s našima na tři dny do Jizerek, Nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat.

Na sníh jsem už moc nevěřila. Pokaždé se jen mihne před okny a zas rychle zmizí, že ani nezastudí... Sněhové Vánoce už jsou pár let ty tam a brodění ve sněhu také. Zimní boty vlastně nepotřebujeme, stačí teplejší ponožky a udržet rovnováhu na ledovce. Proto byl pro mě pohled z auta na ohromné valy sněhu podél silnice jako zázrak. Připomínalo mi to naše jarní prázdniny v Jeseníku, když jsme si s bráchou stavěli iglú a mě bylo snad osm. Bylo tolik sněhu, že nebylo kam ho odhrabat nebo naházet. A všude se dalo bobovat. To už po dvanácti letech tak neocením, ale stejně jsem si připadala jako v pohádce. Rampouchy skoro až k zemi a sněhové čepice na všech horských chaloupkách.

Přála bych si víc takových dní, dní pryč z Prahy a s čistou hlavou mezi omrzlými stromy, ve zledovatělé přírodě s řekami pokrytými ledem. S modrou oblohou nad hlavou a sluníčkem na tváři.