Před pár dny jsem dokoukala seriál Pustina. Chytil mě za srdce více než jsem čekala, ačkoliv podobným žánrům příliš neholduji. Spíš vůbec. Ale dokonalá režie a prostředí, ve kterém se celý příběh odehrává udělali své. Drsný sever. A to nejen proto, že když v Praze je počasí na svetr, v Ústí sněží... Pustina je fikce, ale je plná reálných problémů, které (nejen) kraj pod Krušnými kopci sužují.
Máme tu nádhernou přírodu, která je opravdu dech beroucí. Kopce, které tvoří panorama, na které se každý den v Ústí koukám z okna. Rybníky a přehrady, kam se jezdíme koupat a odpočívat. Nebo skály, které lemují hranice a jsou plné cest a pěšin, které všechny chci znát. Kromě toho jsou tu ale i obrovské uhelné pánve, vyhlodaná zem obrovských rozměrů. Vyloučené oblasti, díky kterým, každý severní Čechy zná... K tomu nejrůznější elektrárny, z jejichž komínů se neustále kouří - a i to dotváří krajinu k podobě, v jaké ji my vidíme.
Nikdy dřív, jsem se v tom kraji, který překypuje smogem a pozoruhodnou architekturou minulého režimu, necítila tak moc doma. Naučila jsem se vracet do míst, kde je dobře, kde vím, co čekat a kde se nemusím o nic strachovat. Sem tam se cítit chemička a několikrát do roka je více než špatná smogová situace, ale to všechno k tomu patří. K severu. K Ústí.
Fotky vznikly, kde jinde, než pod Krušnými horami, cestou na Boží dar, lyžovat. Mám tuhle trasu moc ráda, mám ji spojenou s dětstvím, když jsme jezdili na chatu ke Karlovým Varům, kam koneckonců jezdíme doteď. Právě tam jsme se i po lyžováni stavili, abychom se podívali na chatu zapadanou sněhem a na přehradu pod ledem, Moc si podobné výlety užívám.
