Středa večer a já sedím v obýváku na našem béžovém koberci. V nejmilovanějších pruhovaných teplácích a s čajem hned vedle. Mám otevřený notebook a na Spotify hraje až děsivě nostalgicko-sentimentální Joan Baez. Nůžkama pižlám jednu náplast za druhou. Z dlouhého pásu dělám menší kousky. A tak stříhám a stříhám, úzké i širší a venku už je tma. Dřepím uprostřed svého království. Oči mi pořád pyšně sjíždí k mému kotníku, k mému prvnímu tetování. Na které jsme myslela tak dlouho a přišla k němu nejvíc spontánně, jak jsem jen mohla... A já z něj mám radost jak malá. V těch chvílích mi poprvé dochází, že se to děje. Ne můj kotník, ale to kolem. Není to něco, co jsme si jen vysnily, my to děláme. Na zemi mám vedle batohu vyskládané věci. Spacák, karimatka, dvě trička, ponožky... plno toho ještě chybí. Za dva dny se chystáme odletět na druhou stranu Evropy a s batohem na zádech tam strávit měsíc, tam v severním Španělsku.
Na tenhle předodjezdový večer nikdy nezapomenu. Od samého začátku našeho plánování bylo všechno tak samozřejmé. Ani chvíli jsem nepochybovala, zda bych to měla udělat. Byla to právě jediná chvíle, která mě zarazila, když mi došlo, že mě do teď nezarazilo vůbec nic. Jsem nerozhodná, váhavá, myšlenkami přelétavá a zmatenost sama. Ale teď bylo všechno
jasně jasné.
Všechno se mi vynořilo, když jsem se celá unavená, rozlámaná courala universitním kampusem. Za poslední týden jsem se moc nezastavila a všechny knížky a skripta se mi jen kupí na stole. Nosím si v hlavě myšlenky na termíny, které svítí červeným vykřičníkem, ale ještě chvíli počkají, akce, které se dějí, ale já nestíhám, lidi, se kterýma bych se chtěla vidět, ale není kdy. A pak ty knížky hlavně!
Vůbec mě nepřekvapuje, že teď sedím na posteli, s hrníčkem kávy a sleduji devadesátkový seriál díl za dílem. A nechci nic řešit. Čím déle je od našeho návratu, tím víc se tam myšlenkami vracím. Ještě lepší, než vysedávání doma, je ale zapadající sluníčko nad Krušnýma kopcema...
