Prvně ve Francii. Vynechala jsem Eiffelovku a doletěla až na jih. Tam, odkud je to k oceánu i moři stejně daleko, kde k Pyrenejím dojedete během chvíle vlakem. Tam, kde najdete lidi snad z každého koutu světa a fialky na každém rohu. Domy mi připomínaly naše výlety s našima do Itálie, když jsem byla malá, ale s francouzskou elegancí. S něčím speciálním. Město z růžových cihel. Toulouse.
Celé mé šestidenní dobrodružství byl geniální nápad. Strávit pár dní v jednom městě není zlé, žádný spěch, ani uťapané nohy. Měly jsme klid na všechno. Heli věděla kam mě vzít. Díky ní, jsem mohla vidět Toulouse ne očima turistů, ale studentů, kterých je město plné. Noví lidé, večerní víno na břehu Garonny, nekonečné toulání se uličkami, kavárny s dokonalými dorty... a po francouzském pečivu se mi stýská od chvíle, co jsem nastoupila do letadla.
Je to jiný svět, docela jiný. Poslední dobou mi dochází slova pro plno věcí, jednou z nich je i tahle úžasná zkušenost. Toulání se v cizí zemi, po cizích městech... Prasknout bublinu, do které jsem se v Praze zavřela a podívat se na okolí jinak, než normálně, než běžně. Protože vždycky nemusí být jen nahoře nebo dole. Protože je toho kolem nás tolik, co za to stojí.
