Přeji si...

... no pořád něco. Na každém kroku na nás útočí nové i staré věci, které se nám chtějí vnutit s pocit, že bez nich nemůžeme žít. My si je pořizujeme a jsme spokojení. Zjistila jsem, že to ale není to, o čem sním. Není to nic, co si skutečně přeji a že mě to neposune tam, kde bych chtěla být a neudělá to ze mě člověka, jakým bych chtěla být.

Kdy je lepší čas na nová přání a oživení těch starých, než s příchodem nového roku. Jako malá holka, jsem chtěla hodně plastových dinosaurů, knížky o psech a mít princeznovské šaty (to se mi na maturáku splnilo). Před rokem jsem chtěla úspěšně odmaturovat, dostat se na vysněnou školu a zabydlet se s mým milovaným na jedné adrese.

Pražské procházky se vším všudy

Nikdy si nemusím dlouho lámat hlavu s tím, kam vyrazit. Taťka vždycky ví. Dneska jsme procházeli pražské uličky. Pěkně z Pankráce až k Prašné bráně. Vzal mě i do krásné kubistické kavárny v domě U Černé matky boží. Taková krása se je tak nevidí, všude byla zrcadla a vše perfektně sladěné. Měla jsem výborný čaj a taťka kávu. Říkali jsme si, že už chybí jen Havelka :). Bylo to docela jako z Gatsbyho! 

Zašli jsme i na Národní, dát svíčku za pana Havla. Je k neuvěření, že je tomu už pět let, co tu s námi není. Nikdy jsem neměla tu čest, se s ním setkat, ani jsem nezvonila klíčema, narodila jsem se o sedm let později, ale byl a pořád je jedním z těch, komu mohu vděčit za to, že dnes můžeme říkat co si myslíme a cestovat kam se nám zamane. Měli bychom na něj vzpomínat častěji a připomínat si to, hlavně poslední dobou... Asi budu pravdoláskař, ale nestydím se za to! 

12 hodin v Bruselu

 Tušíte, jak rychle se to všechno semlelo? Ráno jsem koupila lístky na Student Agency - díky jejich Black Tuesday za neodolatelnou cenu. Po šesté hodině jsme už vyjížděli z Florence směr Belgie !
Najednou, necelých čtyřiadvacet hodin od spontánního nákupu jízdenek, stojíme s Rudou na Bruselském Gare Du Nord. 

Sedmnáctého listopadu 2016

Děkujeme, že můžeme. 

Vidět Národní třídu bez tramvají a aut, otevřenou jen pro lidi, co přišli vzpomínat a připomínat, bylo hodně úžasné. Stejně tak, jako plný Albertov, nebo slyšet pana Pitharta na vlastní uši. Snad budou fotky mluvit samy za sebe. 

Kde už lišky ani dobrou noc nedávají

Nevěřila jsem, že narazíme na sníh. Ani mé botky tomu nechtěli věřit do chvíle, než byly skrz na skrz promáčené. Krajina kolem se proměňovala kousek po kousku co jsme stoupali víc a víc nad Hřensko. Pěkně údolím až na vrcholek skal, nad Pravčickou bránu. Z podzimního lesa, který oplýval barevnými listy, na mýtiny plné mechu a kapradí jako uprostřed léta, až na vrchol skal kde omrzlinami byli pokreslené celé stromy. Přelézali jsme přes pokácené stromy na cestě, po kamenech i kamenných schůdkách, napříč borůvčím, vysokého až po kolena, chvílemi i po cestách vysoko nad hlubokým údolím, nebo mezi smrčky s větvemi plné sněhu, který skončil u mě za krkem, nebo v botách. Mám ráda výlety s taťkou, pokaždé to jsou procházky na krásná místa, kam by mě asi samotnou ani nenapadlo vyrazit. Kam to bude příště? 

Po nás ať přijde potopa

Ne ne, žádná Gellnerova sbírka básní, ale Leonardo DiCaprio a jeho Before the Flood. Nadpis článku mi vytanul na mysli ve chvíli, kdy jsem si film pustila. Lidem je jedno, co bude až tu my nebudeme, protože se nás to už nebude týkat. Jsme sobečtí.

První vysokoškolský měsíc

Zlámaná, vystreslá, zmatená, neorganizovaná, ale nadšená! Kdo by nebyl, cíle byli jiné, nebo spíš- namířené jinam, k jedné fakultě na břehu Vltavy. Místo toho si spokojeně lebedím na kopečku v Jinonicích a už bych neměnila. Když jsem si vyzvedávala učebnice, celou půlhodinovou cestu domů jsem zděšeně koukala do papírové tašky, kde se krčila Ekonomie se Sociologií a já měla co dělat abych je unesla. On je to ale pěkný pocit, mít je vystavené na stole, pořád na mě koukají a křičí ať je otvírám častěji. Troufám si tvrdit, že jsem zvyklá číst, ale dvě (více jak) osmi set stránkové knížky za tři měsíce, to jako vážně jsou celé jen pro mě !?

Mamacoffee

Pěkná, útulná kavárna v Karlíně, kam mě nalákala Denisa, která tam minulý týden koncertovala. Mama Coffee mě zcela učarovala. Jednoduchý, svěží, světlý prostor, přesně podle mého gusta. Dala jsem si jasmínový zelený čas a Ruda kakao a moc jsme mlaskali. Večerem zněli známé písničky, ale i Deny autorské věci. Prostě to bylo dokonalé. 

Co víc mohu říci? Snad jen, přijďte se někdy do Mama Coffee podívat a sami budete určitě spokojeni, pokud jste tam tedy ještě nebyli, já zatím všechny pražské kavárny teprve objevuji :). A podpořte Denču na její facebookové stránce, kde můžete sledovat další koncerty a vystoupení. 

Krásný zbytek týdne! 

Jak svítil Signal Festival

Vzali jsme to letos hopem. Jen co jsme na Náměstí republiky vystoupili z tramvaje, chytla jsem náladu, že bych sebou nejraději padla do postele a nic neřešila, nikam se netrmácela... Klasická podzimní nálada, taky to znáte, že jo?. Ač podzim miluji sebevíc, ve chvíli kdy prší a i v zimním kabátu je mi zima, nemám z toho radost. Nakonec jsem se za blikání světel trochu probrala a vyrazili jsme objevovat další a další instalace. 

Radosti ze září

snídaně 

Začala jsem se rozmazlovat a dělat si ty nejlepší snídaně pod sluncem. Takhle po ránu jsem jednoznačně na sladké. Ovesné vločky nebo krupice a na další varianty se teprve chystám. S banánem, švestkami, fíky, granátovým jablkem. A konečně jsem objevila dobrotu jménem datlový sirup! Už ho nedám z ruky. Snídaně je základ dne a já si každé ráno vychutnávala, že nemusím spěchat do školy. S říjnem sice začala škola, ale naštěstí mám jen jeden den brzkého vstávání! Tak dobrou chuť. 

Nad Vltavou na Děvíně

Konec září je jako stvořen pro výlety, není vedro, ale ani zima, prostě jen příjemně, a s trochou štěstí neprší. Přesně tak jsme to měli my. Poslední dny jsem v jednom kole a ani nevím čím to je. Už měla i přeplněnější diář, často se mi ale stavá, že se přistihnu jak skoro popobíhám a v jednom kuse jsem myšlenkami pryč. Chci víc odpočívat a ne od rána do večera pospíchat. Za chvíli se tomu stejně budu muset naučit, bude plno věcí do školy, a kde se učí lépe než v posteli? Nechtěla jsem tedy jezdit za Prahu, jen jít na vzduch a užít si prvních žluto-oranžových lístků na stromech. Nakonec jsme došli na Děvín a skoro jsme si koukali do oken. 

Knížky, počkejte!

Také se vám stává, že se jednoho dne podíváte na svůj noční stolek a ona tam neleží jedna knížka, ale dvě, tři...? Mě totiž rovnou pět. Chci se o ně s vámi podělit, s mými nakousnutými kousky. Škála je široká a sama nevím kde začít, kde pokračovat. Třeba vás budu inspirovat k zajímavému čtení. A budu doufat, že nejsem jediná, kdo má problém si s knížkami najít chvilku pro dva. .

Už jen tím, že píšu tento článek, mám chuť se do všech knížek pustit, hned teď... tak to nebudu zdržovat... 

Jeden den v Budapešti

Přijeli jsme i odjeli za tmy. Byl to nejvíc geniální nápad, jak jsme mohli do Budapešti vyjet, za co nejnižší cenu. Všechno to začalo jedním dlouhým večerem v čajovně, když jsme vymýšleli co příští víkend. Druhý den jsme koupili jízdenky a za šest dní se jelo. 

Vezmu vás s sebou celým našÍm dlouhým dnem! 

Z Instagramu do reálu

Psaly jsme si snad od února a držely si palce na přijímačkách. Když všechny stresy kolem maturit, pražského bydlení a zařizovaní možného i nemožného opadly, konečně jsme si udělaly čas se vidět. Jinak než přes Instagram. Od první chvíle jsem měla pocit, že se nevidíme poprvé, dvě fotografky, co mají donekonečna co řešit. 

Moře je slané a pláže plné písku

O tom jak jsme zakončili prázdniny. O slaném moři, šílených atrakcích a výletu za krásným malým kouskem historie Itálie, o skvělých lidech, se kterými jsme se cachtali u moře i bazénu, o nákupech i o tom, jak jsem dala šanci kávě. 

Radosti ze srpna

Kde bych začala. Doufala jsem že stihnu Radosti uploadnout ještě před dovčou, vidíte jak to dopadlo.
Když byla chvíle, dopisovala jsem tento článek ještě v Itálii a pořád jsem si nemohla na nic dalšího tak moc radostného, překotného, úžasného vzpomenout. Doma to dělám nejčastěji tak, že vezmu diář a projedu celý měsíc co se kdy událo. A to bude asi ten problém, každý den, od rána do večera a od večera do rána nám něco dělá radost. Nevěřím tomu, že se alespoň jednou za den nad něčím nepousmějete. Protože maličkosti, které nám dávají důvod se radovat jsou všude kolem nás a my se je učíme vidět. Tak to mám aspoň já a často se mi to nedaří. Všichni znají dny, kdy byste nejraději nevylezli z domu a jenom se váleli, protože nálada na nic není. Chci se naučit vidět kolem sebe to, co mi udělá radost, dá naději, co pobaví. Ale jsou to přesně ty věci, které v diáři nenajdu.
Můj nekonečný obdiv patří Barbaře Ann Kipfer, autorce knížky 14000 Things To Be Happy About, protože to je přesně ono. Geniální, ale jednoduché, výstižné, každodenní.

Random post // dobroty, Labské léto, sever Čech, Vegg-go, Klatovy

Rozhodla jsem se prozkoumat Grébovku. Tradá. A příště ji projdeme celou, někdy až nebude stopadesát stupňů ve stínu. 

Veggie náplavka

Naprosto dokonalá akce! Náplavkové události mám obecně hrozně ráda, ale nedělní veggie je trumfla. Jen to teplo bylo trochu zdrcující, jen trochu. Šly jsme s Jančou prozkoumat, co pěkného objevíme. A že jsme toho objevily!

Sedm malých kousků

Mám s knížkami komplikovaný vztah. Miluji je, to především, ale nedokážu si na ně udělat tolik času kolik bych chtěla. Achich. 

A teď, o svých nejdelších prázdninách, se snažím vše dohnat. Nejčastěji ale mé večery končí s hlavou zabořenou v Youtube, seriálech... Rozhodla jsem se tomu učinit přítrž. Tak trochu odvykací kůru. Odjela jsem na víkend do Ústí, bez notebooku. Jednak je těžký na tahání sem a tam a za druhé, bude více času na čtení a psaní. 

Random post // plant based food, Drážďany, Divoká Šárka

Tak jsem si konečně pořídila dokonalý hrníček k mým čajovým seancím. Naučila jsem se snídat pomalu, v klidu a vydatně. A nic mě nedokáže víc nakopnout do nového dne. Jooo, tak si fotím snídaně, jaké to klišé, ale když už z toho mám takovou radost, tak co se s tím nepochlubit. 

Udělejte si taky ranní rutinu, kdy bude dost času na všechno, co je potřeba, beze spěchu a odkládání budíků. Prověřeno!

S francouzským šarmem

Není to tak dlouho, co metrem pospíchám do práce, potom do obchodu něco nakoupit. Na Můstku i na Muzeu div neběžím s davem z jedné linky na druhou, ono to tak svádí. Koukám do telefonu, knížky nebo sama sobě pod nohy. Kouzlo velkoměsta se kamsi vytratilo, docela rychle. Moc rychle jsem si přivykla pražákování.  

Objevování kousek za Prahou

Pořád se nemůžu nabažit Prahy, a také toho, kolik neobjevených míst najednou v mém okolí je. Spoustu nových míst čeká jen na nás a já se těším! A jen hodinku cesty z bytu? 

Vydali jsme se s taťkou podél Štěchlovické přehrady, nádherné místo, kde jsem určitě nebyla naposled. Každé období má něco do sebe a já mám nejraději barevný podzim. Ano, to období, kdy listí hraje všemi barvami, sluníčko svítí, ale už ne kvůli horku, ale jen tak pro parádu a venku je tak akorát na teplý svetr. Přesně to období, které s trochou štěstí trvá alespoň jeden týden v roce... 

Ale zpátky do srpna, který tedy paradoxně srpnový moc není, takže až na absenci žlutého listí- ideální. Sedím u notebooku s hrnkem čaje, ve svetru u filmu a spokojená. S 18 kilometry v nohách, po úžasné vlastnoruční večeři (ze mě ještě něco bude!) a u psaní blogu. 

Přijela mi Helča!

Asi ze všeho nejdřív vám musím prozradit, kde jsme jedna k druhé s Heli přišli. To je tak, když se na hodině kláves potkají dvě holky, co sdílí lásku k provázkům zamotaných ve vlasech. Ano, měla jsem takové období, a co vám budu povídat, není to tak neuvěřitelně dávno. Ale na klávesy už neuvěřitelně dlouho nehraju. Daly jsme se do řeči a tak to začalo. Helča pak po dvou letech odjela studovat do Francie a už tam zůstala. 

Minulý týden jsme se viděli (jestli jsme to dobře spočítaly) po třech letech, což je fákt šílený. Ani na chvíli nebylo ticho. Pojďme doufat, že až se příště uvidíme tak nám nebude ani třiadvacet! 

Radosti z července

Už mě nepřekvapují ty každoměsíční povídačky o tom jak (nejen) prázdniny rychle utíkají a jak to, že už je tu srpen?! Že sluníčko dřív zapadá, tím pádem se ochlazuje, vlastně už je skoro podzim, pomalu abychom vybírali dárky pod stromeček, protože na poslední chvíli už to nemá cenu a vlastně už jsme docela starý a tak vůbec.
Tak trochu vydechneme a čtěte co mi v červenci udělalo radost!
Zdravím z domácího pohodlí našeho pražského domova :).

Tam, kde je ticho a vzpomínky

Od malička tam trávíme aspoň kousek každých prázdnin. Nenapadá mě jiné místo, které by bylo tak plné nostalgie a dětských vzpomínek. Zní to dost sentimentálně na to, že mi není ani dvacet... ale věřím, že každý má takové místo, na mapě i v myšlenkách.

Nejsevernější táboření

Během jediného (ani ne) týdne pod stanem jsem zjistila jak moc velký milovník měst jsem, a jak moc mi chybí les, když přijedu do města. Klasika.

Káťa & Sam

Mám fakt ráda akce na poslední chvíli. A ještě víc, když se opravdu vydaří. Musím přiznat, že ale extrémnější focení (v tom nejvíc nejvíc nejteplejším vedru) jsem ještě nezažila. Z nás všech lilo a jediné co mě snad uklidňovalo byl pohled na ženicha v saku, bylo mi ho opravdu líto (mě v sukni a tílku bylo vlastně překrásně). Cestou domů zas pomalu stěrače velkýmu slejváku nestačili. Šílený. 

51 postřehů

To jsem já, kdo by to čekal. Těší mě. 

Rozhodla jsem se své myšlenky, postřehy a zkrátka kdejaké poznámky sdílet s internetem. Už nejen fotky, ke kterým se stydím něco napsat proto, že to bude třeba i někdo číst. 

Když máte číst mé věty, odstavce a články měli byste vědět i něco o mě. Několik desítek random bodů mi přišlo jako pěkné řešení. Čtěte a klidně komentujte (nejen) pokud jste s něčím na tom podobně :) 

Pryč do lesa

S taťkou toho máme po šumavských loukách a lesích nemálo prochozeno, aby ne, zná ji jak své boty. A příroda tu, je jedinečně jiná než jinde. Jen škoda, že z Ústí je to taková štreka. 

Tak jsem musela svého milovaného také vzít to těchto koutů na jihu. Prošli jsme si turistické kolečko přes Černé a Čertovo jezero až do Železné Rudy. Hmm a ten příjemný studený lesní vzduch! To tu na severu nemáme...  Často už mívám pocit, že jsem srdcem čím dál blíž našemu velkoměstu, ale pak přijdou dny jako byly tyto, a ještě mě to docela nepohltilo.

Lesní pěšinky, šumění vody, stín stromů, příjemné místo kde budu vždycky ráda odpočívat. My oba. 

Vodou i cestou Českým Švýcarskem

To by nebyl výlet s taťkou, aby to nebylo něco speciálního. Ale vážně, myslím to jen v tom nejlepším. Není nad to si vyčistit hlavu brouzdáním v řece a hledáním vůbec nějaké cesty ven ze soutěsky. Nikde ani živáčka, to pak trochu začínáte cítit takovou bezmoc ve vašem putování. Nevyžívám se v turisty okupovaných hradech a zámcích, snad mi není ani příjemné se ve skalách každých deset metrů vyhýbat početným rodinkám... tak jsem dostala možnost si zkusit opak. 

Radosti z června

҉ bydlíme !
     Tak kolem toho se rozhodně točil celý červen. A jsem z toho strašně nadšená. Teď už se jen mohu vyžívat v organizaci každé poličky a šuplíčku.

҉ plány
    Konečně se něco hnulo a naše prázdniny začínají dostávat přesnější obrysy. Zařekla jsem se, že do maturity nechci nic řešit, už jen proto že jsem neměla ani jistou školu, no prostě nic. Nastala tedy správná doba a diář se mi začal plnit. Už se nemůžu dočkat! Jako první nás čeká krásná Šumava a okolí Klatov a odpočinek...

Stočili jsme kulturu

Všechno začalo v září roku 2014. Kluci založili studentské divadlo a premiéru měla hra Dámský krejčí. Popravdě, když jsem den před premiérou šla fotit zkoušku, neoplývala jsem bůhví jakým očekáváním. Znáte to, studenti něco spatlají a uvidí se co z toho bude. Rychle mě to přešlo. Hra byla naprosto dokonalá a co víc, spolužáci, od kterých bych nic podobného nečekala perlili! A sál tleskal ve stoje.

Ještě pár jarních dní v přírodě

Léto začalo v plném proudu, už jen doufám, že i počasí se udrží v mírumilovných teplotách. To pro mě znamená tolik stupňů, abych mohla nosit sukně, tílka, sandálky... ale zároveň se jen při sebemenším pohybu nezpotila a nerudla. Nemám to jednoduché. 

Sabina a lacláče

Slečna kudrnatá a limonáda. Snad ta nejlepší na kterou v Ústí můžete zajít- do Fokus Café. A Sabča je pochopitelně taky skvělá modelka. 

Aneb konečně si úžíváme megadlouhých prázdnin.

Tři dny v jednom kole

Všechno začalo hned po maturitě, kdy jsme se začali poohlížet po společném bydlení v mé milované Praze. Netušila jsem že území nabídek nemovitostí je víc než cokoliv jiného bitevní pole. To je ten krok do dospělosti. Šok. 

A co bude teď?

Stane se, že ani nestačíte mrknout a už vám ty super dlouhé prázdniny ubíhají před očima. Nejdřív si dlouho stěžujete, že není co na práci a najedou nevíte co dřív. 

Vypsání se z dlouhého měsíce

Sama si nejsem jistá jak bych poslední týdny popsala. Stoprocentně ale vím , že po naprosté smršti událostí následovalo až děsivé ticho. 

Čajů fest

Po pár dnech (po delší době) strávené ve škole čekáním na zkoušky... je tu volno! A jak lépe strávit první prázdninovou neděli, než být až po uši ve společnosti čajíků. Na Čajů festu.

Dokonce už druhý ročník, lámu si hlavu s tím, kde jsem byla loni touto dobou, že jsem mohla chybět. Možná i proto jsem byla letos dost brzy informována, vklouzla jsem do letních šatů a kytičkových tenisek a vyrazila.

Bibi na HRadčanech

Asi tak po stopadesáti letech jsme se konečně sešli, popovídali a taky fotili! Vzpomínali jsme, ze kdy jsou poslední fotky... ze září ´14. No už to chtělo napravit. 

Posezení v božské kavárně Místo. Mmm banánová bábovka s ovocným čajem... Potééé jsme vyrazili k Belvederu fotit....

BERLIN // part II. /duben 2016/

Vuhůůůů

Betonový děs až do nebe. Aneb centrum Berlína, kterým jsme procházeli třetí den. 

BERLIN // part I. /duben 2016/

Naše putování Berlínem!

Přímo z Ústí mi tam- do Berlína jezdí (co teda mé jízdní řády v hlavě tuší) aspoň dvakrát denně přímý vláček, a  já se tam ještě nedostala, jak to?! I přes předchozí větu, jsme vyrazili se Student Agency a to hlavně proto, že jsme vychytali super ceny. Ubytování jsme zařídili přes Airbnb u úžasné Lucy.

A něco málo je také na mém instagramůůů, tak koukněte- zas trochu jiný pohled :)

ELIŠKA

JEDEN SVĚT A JÁ /2016/

Dostala jsem skvělou možnost být součástí Jednoho Světa, z té druhé strany- organizační. A to jako fotografka :). Strašně jsem si to užila, že to ani nejde popsat. Nezvládla jsem všechny filmy, což by byl asi nadlidský úkol, ale myslím, že jsem vybrala skvělé. 

Hned první večer Mallory. To mi vyrazilo dech. Vůbec obdivuji režiséry dokumentů, jak dokáží s odstupem zaznamenat dokonalý příběh nikým nenapsán. A to je ono, neměla bych tu sílu sledovat člověka v takových situacích, před které ho život postaví, a nic neudělat. Popravdě přesně nevím, jak bych měla konat, když už na to narážím... ale často se příležitosti vyskytnou sami a o tom dobře vypovídá úterní snímek.

ZPŘÍMA DO OČÍ

FLESHMOB JEDNOHO SVĚTA - PŘIJĎTE DO HRANIČÁŘE!

Zaujalo mne, jak to lidé pokojně a bez většího zaujetí brali. Asi to v Ústí není nic extra. Denis zorganizoval náš Fleshmob a my vyrazili do centra Ústí v županu a pyžamech. A proč? Zítra začíná filmový festival Jeden svět. A my vás na něj zveme!