Sama si nejsem jistá jak bych poslední týdny popsala. Stoprocentně ale vím , že po naprosté smršti událostí následovalo až děsivé ticho.
Překvapivě jsem v květnu maturovala, a čím víc jsem byla v kolotoči učení a dohánění a sepisování posledních otázek o to víc mi to celé přicházelo víc a víc absurdní. Jen si to vemte... čtyři roky vás jakž takž vzestupnou tendencí připravují, ke konci to trochu utichne a už je to jenom na vás. Najdi si co jsi nestihl kde chceš, udělej si to po svém a nám se to bude líbit nebo ne. Sedíte doma, nad hromadou papírů a každý další status vašich spolužáků vás zneklidňuje. Buď se opalují na zahradě, nebo urputně fotí co největší stohy papírů, ani jeden případ vás tedy nenechá chladnými. Pocity se mění tak po půl dni... od "mám vlastně docela náskok, takže v klidu" až k "no tak to je konec jestli si tohle vytáhnu"... ale to je klasika, že jo? Troufám si říct, že jsem tomu čas opravdu věnovala, ale do jisté míry jen proto, abych pak měla klid. Klid od svého otřesného svědomí, které by mě den před zkouškou asi umučilo- tomu jsem se primárně chtěla vyhnout. I tak jsem ale stačila trajdat kde se dalo, a když bylo nejhůř... zkoukla jsem všechny tři Iron many. A ono to uteče voda. Pak je to o štěstí, nic jiného vám nezbude (a někdy ani to). Paradoxně jsem nejvíc nahnáno měla z předmětu, který budu více/méně od října studovat a na výbornou. Od té chvíle věřím na plno věcí.
Co jsem tím ale chtěla říct. Před měsícem jsem balancovala mezi maturitou, přijímačkama a sebou samou. Teď jsem si zbyla už jen já.
Nastal čas otázek typu "kam jdeš na školu?". Po odpovědi se mi dostane další otázky a to "a co z tebe bude?". To je skoro to samé na co se nás ptají tak od školky. A my (já) pořád nevíme. Vrtá mi hlavou na co se budou ptát dál... A tuším, že pořád nebudu znát odpověď. Vím co chci studovat a baví mě to, mám to ráda a co bude potom skutečně nevím.
Abych se dostala k fotkám...
Když jsem teď jezdila (a asi ještě pár měsíců budu jezdit) do Prahy jen na otočku, na dva dny, tahala jsem jenom tašku přes rameno a tahaní foťáku by mé svalnaté ruce už asi nedaly. A když je nejhůř tasím telefon, není to to nejskvělejší, ale na druhou stranu zaznamená to to, co já chci. Dokážu se vyjádřit docela stejně. Proč občas ne?
Moc moc moc nemám ráda hromady a hromady drzých cizinců. Ti se k mému překvapení, na začátku turistické sezóny, v Praze dočista rojí. To vede k tomu jak vznikly tyto fotky. Přes Karlům most jsme si chtěly zkrátit cestu a když nás potkal úžasný (to protože svítilo sluníčko a jen nad námi byl temný mrak ze kterého lilo) déšť. Tudíž kdyby nedošlo k tak (pro mě) zajímavé meteorologické situaci, se kterou si můj chytrý fotoaparát na chytrém telefonu stejně neporadil, asi by mě nic nepřimělo k tomu si fotit to, co celý svět kolem mě. Tak...nebylo to jenom tím počasím. Měly jsme s Eliškou skvělý večer a fotky jsou překvapivě k tomu, abychom si vzpomínky udrželi.
Byly jsme na výstavě Kristýnky v Samaří, ano- na stejném jako byly její bazárky... a z toho je další obrázek.
Dále už to vypovídá spíš víc o mé slabosti k Praze, hlavně té když se stmívá.
