Mám fakt ráda akce na poslední chvíli. A ještě víc, když se opravdu vydaří. Musím přiznat, že ale extrémnější focení (v tom nejvíc nejvíc nejteplejším vedru) jsem ještě nezažila. Z nás všech lilo a jediné co mě snad uklidňovalo byl pohled na ženicha v saku, bylo mi ho opravdu líto (mě v sukni a tílku bylo vlastně překrásně). Cestou domů zas pomalu stěrače velkýmu slejváku nestačili. Šílený.
Ale stálo to za to.
Vždy mi jen přijde zvláštní na jeden den přistoupit jako cizí člověk ke dvou snoubencům a prožít v jejich největší blízkosti ten nejdůležitější den. A pak odjet. Jakoby nic. A je to škoda, jak pěkné by bylo se pak setkat, sednout a popovídat. Haha, třeba by ani nebylo o čem a tupé zírání na ty bombaúžasuper fotky by to asi nezachránilo.
Jenže. Před dvěma lety jsem fotila svatbu mladému páru a loni na podzim znovu (ne znovu svatbu). Čekali přírůstek do rodiny. A bylo fakt super se k nim vrátit, aspoň na odpoledne, popovídat a nafotit další fotky.
Nejde to tak pokaždé, a to chápu, ani tím nechci říct, aby mi teď všichni mermomocí psali. Snad jsem to v předchozím odstavci nevysvětlila špatně... Jen jsem chtěla poznamenat, že mi taková nenucená znovu setkání dělají radost. Opravdu.
Abych se vrátila ke krásné svatbě Káti a Sama... když nevěsta navrhne focení v lese áááách. Žádný přehnaný kvalt, aby svatebčané náhodou nemuseli čekat než se novomanželé vrátí z focení. Ne ne. Měli dokonale vymyšlený celý den tak, abych na ně měla plno času a nikdo nestrádal jejich přítomností. A tak jsem se mohla vyřádit na focení krásných šatů a pochopitelně- páru.
A za to Vám moc děkuji.
