Nevěřila jsem, že narazíme na sníh. Ani mé botky tomu nechtěli věřit do chvíle, než byly skrz na skrz promáčené. Krajina kolem se proměňovala kousek po kousku co jsme stoupali víc a víc nad Hřensko. Pěkně údolím až na vrcholek skal, nad Pravčickou bránu. Z podzimního lesa, který oplýval barevnými listy, na mýtiny plné mechu a kapradí jako uprostřed léta, až na vrchol skal kde omrzlinami byli pokreslené celé stromy. Přelézali jsme přes pokácené stromy na cestě, po kamenech i kamenných schůdkách, napříč borůvčím, vysokého až po kolena, chvílemi i po cestách vysoko nad hlubokým údolím, nebo mezi smrčky s větvemi plné sněhu, který skončil u mě za krkem, nebo v botách. Mám ráda výlety s taťkou, pokaždé to jsou procházky na krásná místa, kam by mě asi samotnou ani nenapadlo vyrazit. Kam to bude příště?
