Zlámaná, protože sedím celý den (jakože fakt celý), v učebně s pidi vyklápěcími stolečky, které se neustále zvrhávají a věci padají a padají (a kolegyni Polanské někdy i třikrát za den, do hrobového ticha). Ze zkouškovýho jsem vystreslá už na Halloween a nevím co si počnu o Vánocích. Zmatená ze zkoušek, zápočtů, klasifikovaných zápočtů, atestů... ale do ledna času dost, ne? Všechen můj prázdninový rytmus vzal s prvními říjnovými dny za své. Diář se plní, tak moc nerada ruším akce, kam jsem plánovala jít, ale když já prostě nestíhám. Ze všeho jsem, i přes vše před chvílí zmíněné, nadšená. Svoboda, kterou máte v rukou, je prostě úžasná. Za vše si mohu jen já sama, nikdo jiný. Nejistota a přežívání od jednoho zkouškového ke druhému mě zatím nepotkala, ale o tom myslím také brzy napíšu.
Můžu být od rána do večera (jak už jsem se zmínila, mé pondělky tak vážně vypadají) obklopena věcmi co mě zajímají, když opominu Úvod do ekonomie. Na stole mi leží Kant, Descartes a plno dalších. Číst je, už sice není taková sranda jako dřív, když vím, že se mě teď na ně někdo může ptát :D, ale diskutujeme o nich a nikdy bych nevěřila, že se dá hodiny a hodiny debatovat o Kantově dobré vůli. Baví mě to, jsem ráda, že jsem se oddala humanitním vědám i přes to, jak mě to k zeměpisu táhlo. Jenže představa sebemenších náznaků matematiky mě děsila natolik, že jsem kde jsem. A jsem za to fakt šťastná.