Benátské krásno

Ještě, než jsem večer sedla na noční vlak do Linzu, procouraly jsme křížem krážem s Eliškou Benátky. Předčily veškerá má očekávání. Byly jsme na San Marco, i u krásných bazilik a kostelů, ale také v uličkách vzdálených od centra, kde jsme byly samy. Sedly jsme si na břeh v kotviště plného plachetnic a nic nám nechybělo (popravdě, jsme do přístavu pár kilometrů od centra vzdáleného došly, jelikož jsme se snažily najít co nejlevnější kávu, nenašly, takže ta nám chyběla, v zásadě...). Benátky mi přijdou jako takové to město, které je třeba vidět. Bez průvodce, bez skupiny, která vám bude šlapat na paty. Sami. Nechte se ztratit. Protože tady mapu nepotřebujete. Nechcete v uzoučkých uličkách bádat nad tím, kde jste. Prostě jděte a jen vychutnávejte!

Severem Itálie

Jezdili jsme s našimi do Itálie od mala. K moři, jindy lyžovat do Alp, před šesti lety jsem se nechala okouzlit podzimním Římem a za další dva roky Florencií (stejně jako tentokrát). Nikdy jsem ale nebyla "až dole" a sever jsem dostala příležitost objevit teď. 

Florencie ještě jednou

Bude pro mě vždycky patřit k těm místům, kam se kdykoliv ráda vrátím. Třeba jen na den. Tak jako tentokrát... Bloumat uličkami, s kávou v ruce se procházet podél řeky a s pizzou sedět v trávě. Nehonit se za každou památkou, kostelem, obloukem nebo věží, kterou nutně dle všeho potřebuji vidět. Nemám to ráda, nerada se brodím davy. Když jsem půl sedmé ráno jsem vystoupila na nádraží z vlaku, tak všechna náměstí i uličky mi ležely u nohou. Vychutnala jsem si liduprázdné centrum... 

Tím mé čtyřdenní italské objevování teprve začalo. 

Camino de Finisterre / až na konec světa

Santiagem naše cesta nekončila. Vydaly jsme se na skoro 90 kilometrů vzdálenou Finisterru. Docela na západ Španělska, na mys, který středověký lid považoval za konec světa. Místo, za kterým už nebylo nic. (Jen nás po Finisterre čekal ještě Madrid!).

Cesta nás vyšla na čtyři dny pohodovou chůzí, s koupáním u moře, dlouhými snídaněmi a našim věčným nikamnespěcháním. Jedno po druhém... 

Camino de Santiago #3

Stály jsme jen pár kilometrů od Santiaga... U sochy poutníků, kteří káží Santiagu. Byly jsme tam jen my tři a Peter, kterého jsme večer předtím potkaly na albergue a poslední den šel s námi. 

Necelý půl kilometr zpátky je to k Monte de Gozo - první místo, kde je na Svatojakubské cestě výhled na Santiago. Na konci osmdesátých let byl kopec Gozo obdařen sochou na počest papeže, který v témže roce Santiago navštívil. Na Monte de Gozo jsou davy poutníků, stánky se suvenýry, restaurace, kavárna a hlavně (ve vší úctě) opravdu ošklivá socha. A tam je to hlava na hlavě. My popošly a dostalo se nám krásného výhledu a klidu, o který jsme na posledních kilometrech tolik stály. 

Protože jo, z poutě do Santiaga se stává mainstream a snad i dovolenkové místo pro čím dál více (převážně) evropanů. Ať byly naše důvody k cestě jakékoliv (o tom třeba příště), z náboženského přesvědčení to nebylo. Ale stejně, celé Camino bude takové, jaké si ho uděláte. Dá se chodit 40 kilometrů denně, dá se každý den vysedávat na obědovém menu v restauraci, můžete si nechat vozit obr batohy taxíkem (ano, taková služba tam opravdu existuje!)... uděláte si to po svém, jak vám to vyhovuje, jak se vám to líbí, protože prostě můžete. Vylezete na vedlejší, méně profláklý kopeček a budete se kochat výhledem na Compostelu, která tam dole na vás čeká. 

Camino de Satiago #2

Naposledy jsme se ohlédly za oceánem. Byl to mezník, 130 km cesty vedlo po pobřeží, najednou jsme viděly, co máme za sebou. A co nás čeká bylo schované za kopci. Nebyly jsme už takoví zelenáči (nebo jsme si to aspoň říkaly), věděly jsme třeba, kolik času ráno potřebujeme na zabalení batohu, že nám všechno trvá věky a že nás to stejně netrápí, protože máme mraky času. Že Indulonou se dá mazat obličej, ruce, nohy, odřeniny... ve vynalézavosti se meze nekladou. Že když si celý den poneseme v batohu pivo (dejme tomu 20km), tak vám ho sice budou večer ostatní poutníci závidět, ale také z vás budou mít srandu, protože tohle není zrovna poutnický styl "cestování nalehko". Holky z Čech... 

A do Santiaga nám zbývalo 200km. 

Camino de Santiago #1

Když jsme během celé cesty potkávaly nejrůznější lidi a oni se nás ptali, proč jsme tady, nebo jak jsme vymysleli, že půjdeme pouť do Santiaga... vždycky jim naše historka přišla přinejmenším vtipná. Před půl rokem jsme se s Ladou poznaly na festivalu filmů Jeden Svět. Když jsme asi třetí večer postávaly před kinem, s pivem v ruce a Lada se mě zeptala, jestli v létě nechci jít Svatojakubskou pouť, nenapadlo mě říct ne. Aničku jsem poznala čtvrt roku před naším odletem. Přesně tak, jak jsme celý náš výlet daly dohromady, tak jsme si ho i užily. Bez přehnaného plánování, kolikrát víc než na blind... prostě jsme jen byly. Tři holky, na měsíc ve Španělsku. 

Na skok v Lisabonu

O celém našem úžasném tripu do Santiaga se rozpovídám v dalším článku, ale ještě, než jsme z Asturijského letiště na severu Španělska vyrazily s batohy na zádech, přestupovaly jsme v Lisabonu. Myslela jsem si, jak bude šest hodin na celé krásné město málo. Nnakonec jsme byly nejšťastnější, když jsme se na klimatizací provětrané letiště vrátily ještě o dvě hodiny dřív... Protože Lisabon v srpnu je sebevražda.