To, čemu se říká láska

To, co dělá život životem, člověka člověkem a ze světa místo pro život a ne(jen) boj. Je to vana plná růžové pěny a čtyři nohy co z ní koukají, společné chvíle? Je to ten upřímný pohled do očí, který nepotřebuje slov, nebo valentýnská edice Milky?

Pro mne je láska mír. Kam se jen podívám. Harmonie, kterou nutně potřebujeme, abychom se mohli beze strachu nadechnout a existovat. Chvíle, kdy mi dojde, že přes všechno, co mě trápí a problémy, ve kterých plavu až po uši stejně odejdou a i když přijdou nové, bude vždycky zase krásně. Znáte to? Máte pocit, že můžete cokoliv. A že dokážete vše. 

Vracím se tam čím dál častěji

Na zasněžené Šumavě jsem byla naposledy jako malá s lyžemi na nohou. Stavěli jsme s bráchou u babičky na zahradě iglú a domů jsme se vraceli docela promáčení od věčného válení se ve sněhu. Vždy jezdíme do Klatov po Vánocích, ale kdy naposledy byly bílé Vánoce?! 

Po zkouškách jsme si s Vojtou a Kájou chtěli dopřát chvíle volna. Aspoň pár dní, než se vrhneme na letní semestr. Jeden den jsme vyjeli na Špičák. Sjezdovky s lyžaři jsme minuli, přešli jsme je napříč a zamířili jsme na Špičácké sedlo. Odtamtud až na Rozvodí a pak na nás čekalo Čertovo jezero. Takovou nádheru jsem dlouho neviděla. Celé jezero pod ledem a vrstvou sněhu. Bylo úžasné procházet se nad vodní hladinou, s modrým nebem nad hlavou, omrzlé stromy všude kolem... Sedli jsme si na vyhřáté kameny od sluníčka na břehu a nemohli se vynadívat pohledu, který se před námi rozprostíral. 

Už je to trochu kýč, když se podívám na několik posledních příspěvků, ale nemohu si pomoci, na krásné počasí mám poslední dobou opravdu štěstí ❤. Čím dál častěji vyměňuji tenisky a pražské kavárny za pohorky a zasněžené lesní cesty. A ono to funguje jako terapie, zkoušeli jste to někdy? 

Kouzlo hor

Musím se s vámi podělit o pohádkové fotky z výletu nad Tanvaldem. Tak krásně, už dlouho nebylo. Nikdy jsem nepochybovala o své lásce k Praze, ale tentokrát, se mi poprvé nechtělo vracet. Nechtěla jsem koukat z okna na ulice, co leží v oparu únorového počasí a učit se. Chtěla jsem ještě pár dní zůstat obklopena sněhem a modrou oblohou. Omrzlé stromy, běžkařské trasy, nemálo pod nulou, rampouchy, teplý čaj a pořádné boty s ponožkami pod kolena! 

Hory mě fascinují. Nemáme tu žádné velehory, ale jsou tu kopce, které mám půl hodiny od domu, nebo za kterými si mohu během chvíle dojet autem. Jsme milovník Alp a to hlavně těch v létě, kdy potkáte na svahu kravičky a jen tak můžete sedět v trávě. Ale naše Jizerky nám nabídnou v zimě kolikrát víc, než kdejaký ledovec. Přijdu si tam totiž jako doma. Jen tak se toulat a objevovat nová místa schovaná za zamrzlými smrky. Dívat se pod nohy na křupající led a nad hlavu, jak sněží z čistého nebe. Kouzlo, že ano? 

Radosti z ledna

Po celý si měsíc si poctivě vše zapisuji do svého Doller diáře, na který nedám od Vánoc dopustit. Paradoxně mám za leden snad nejdelší seznam toho, co mi po celý měsíc dělalo radost! Proč paradoxně... Zkouškové období vrcholilo a pocit zoufalství a únavy také. Asi právě proto jsem ráda vypadla ven a chtěla si vyčistit hlavu.

Sníh a klid

Má představa o hotových zkouškách do konce ledna se během celého měsíce nemohla ustálit. Je prvního února a čeká mě už jen jedna jediná. Naskytlo se několik volných dnů, a protože jsem měla hlavu jen plnou Prahy a všech povinností a nezbytností, odjela jsem s našima na tři dny do Jizerek, Nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat.