pod bílými mraky

pozdní podzim. 

ta chvíle, než napadne sníh, ale venku už mrznou ruce, nos i uši. 

modrá obloha se schovala na několik týdnu za bílý mraky, za ty nádherný bílý mraky, co splývají v jeden a mě tolik chyběly. tma je sakra brzo, a to znamená oprávněné válení se. čtení. (studování). za tři maďarské měsíce jsme si na sebe s Budapeští už tak nějak zvykly. ale nikdy nepřestane překvapovat. vedle nablýskaných hotelů a uliček, co byste z fleku tiply na Madrid (koneckonců Paříž východu, žeano), jsou ty menší, kam turista nepáchne. kde si přijdu jako zpátky v čase. 

naše řecká pohádka

jedny z nejkrásnější hor co jsem kdy viděla. západy sluníčka v Egejským moři. listopadové koupání se na jeho kamenitém břehu. ale i mraky odpadků, ignorování zbytečnosti igelitek, nebo dvojitého obalu na čemkoliv. (v tomhle už jsme v Čechách myslím značně "pokrokoví"). 

nechávaly jsme všechno plynout, od ranní (celodenní) kávy, až po večerní západy sluníčka. nechaly jsme se unášet řeckou atmosférou - kdy neřeší nikdy a nic, protože proč.

okraj Evropy jako je Řecko vyvolává hodně otázek, aspoň ve mně. ale taky vás nechá jen tak, jen tak pobýt. bez pocitu, že se něco musí, že by se mělo. těžko se mi skládají myšlenky, ale to myslím nakonec vůbec nevadí... 

z Athén, přes Korinth, do Nafplia. 

první den.

Přes spousty a spousty papírů, které čekají až je vyplním, nebo až je vytisknu, nebo až se jim budu věnovat... jsem se šla projít. Jenom tak. A pro něco k večeři, taky pro šampon. Byla jsem tu prvně před dvěma lety, skoro přesně - bez tří týdnů. Potom před měsícem. Teď na půl roku. 

Nedokážu přečíst vlastně jediný nápis na ulici, nedovedu být v tom bytě s vysokánským stropem potichu (prozatím, trénuju to), nedovedu si jenom na chvíli sednout a po celým šíleným létě nic nedělat. Po tom nejúžasnějším a nejnabitějším létě, nedovedu chvíli jenom být, a sama. Bylo toho tolik a moc a teď mám čas na to všechno, co jsem si přála stíhat před třemi týdny, před dvěma měsíci, když jsem dodělala poslední zkoušku. 

Takže se budu pomalu loudat budapešťskýma uličkama a půjdu na Fridu! Přečtu si konečně něco, co má děj. A čas na focení. Jako dneska. Tak snad mi to do pondělí, než začne škola vydrží... 

z lesa, tam za kopcem.

O tom, jak v lese dovedu odpočívat, jak bloumání po lese se zrcadlovkou udělá nejvíc.

Před rokem jsme došly na Finisterre - západní cíp Španělska nad Atlantikem. Tenkrát mi došlo jak moc velkou sílu můžou některá místa mít. I lesy na druhém konci Krušných hor můžou být kouzelný. A jsou. Nejenom tam. 

Měsíc starý fotky, protože až teď jsem si k nim sedla. A i k té spoustě dalších. A chvíli odpočívat. Vstřebávat ty dlouhý měsíce co tak rychle utekly. Zastavit se nad vším co se přihodilo...

"dobrého je v řádu světa víc".

Z jednoho z posledních dnů před tím dlouhým parným létem. 

Z jednoho čtvrtečního rána, kdy jsem měla po zkoušce. 

Kdy jsem byla nevyspalá, kdy to chtělo o jedno, dvě kafe více, než obvykle. 

Kdy jsme jenom bloumaly, venku, na vzduchu. 

Jenom malý nafocení blbosti, když jsme se před fakultou sešly s foťáky.

Slovinsko.

Dostala jsem příležitost podívat se na Balkán. 

Ještě na tu evropštější část Balkánu, na tu, kde jsou Alpy i moře pár kilometrů od sebe. 

Slovinsko je takový malý ráj. Hodně hor, skromně moře. Ideální poměr. 

Krásná města turismem nezkažená. Pořád je to tam všechno tak nějak poctivý a lidský. 

A hodnotím tak proto, že jsem procestovávala vždycky spíš západ. Proto jsem byla tak nadšená. 

Nadšená a překvapená. 

A do Slovinska úplně zamilovaná. 

Lago di Trasimeno. Orvieto.

Siena. botanická zahrada.

Střípky z jednoho dlouhýho dne.
Dlouhýho nádhernýho dne, pod modrou oblohou, uprostřed Toskánska.
S pizzou, zmrzlinou a prohlídkou krásný univerzitní botanický...

dvakrát Řím

Nenapadá mě monumentálnější město.

Před osmi lety nás vzali naši do Říma a když jsme odjížděli, už jsem věděla, že se tam někdy budu potřebovat znovu vrátit. 

Teď se naskytla možnost. Sednout večer ve Vídni do vlaku a probudit se ráno v Římě...

Další dny jsme strávila u jezer v Umbrii a v městečkách na toskánských kopečcích.

První a poslední den ale patřil Římu. 

Ten první, plný památek, které vidět prostě chcete. A poslední jsem už jen bloudila parky, hledala krásný uličeky a courala po břehu Tibery. 

Prokládáno spoustou pizzy a kávy... 

Itálie, no... 

za kopcem.

co za poklady se schovává hned za kopcem, hned za mým oknem. 

slunění se na balících sena, courat se v podvečer po loukách... 

odtrhnout se od knížky, vzít foťák do batohu a jít. 

a takových příležitostí už bude zas víc. 

Jeden svět // aktualizujeme systém

Týden filmových projekcí, večerních sezení u piva a vína, ranních dávek kávy z Fokusu, bezpočtu kousků pizzy. 

Jeden svět 2018 je ten tam. 

Ale mám tu ještě spoustu fotek z celého týdne... 

vysvitlo a bylo jaro.

Zamrzlé potůčky a rybníky podél cesty, v údolí mezi skalami.

Tráva má ještě tu krásnou neidentifikovatelnou barvu po zimě, ale mě už stačí jenom svetr.

Sluníčko hřeje a všechno se zdá tak nějak fajn. 

A ono je. 

Jako kdyby s jarem přišla rovnováha a klid.

Tam, na loukách za Jetřichovicemi, na lesních pěšinkách, na lávce přes potok.

protože Labe.

Protože je kolem je tolik pro mne neprozkoumaných míst.
Protože mi tohle courání se fakt chybělo.
Protože stát vysoko nad Labem a koukat dolů stojí za to.
Takže proto...

Hraničář // tvář krajiny.

Jsme odpovědní za krajinu kolem sebe. Ve které žijeme a která je nám domovem.

Ale když se rozhlédnu, tak nám to ještě nejspíš nedošlo. 

V Hraničáři, až do prázdnin, můžete navštívit výstavu Tvář krajiny. Tak se stavte!

opakování.

poslední dobou.

Bylo toho hodně. Jedna zkouška za druhou, pěkně prokládány seminárkami... 

Na focení ale nezapomínám, jen jsem přimkla víc k instagramu... instantní doba... Takže jsem si teď hezky sedla a pečlivě povybírala fotky za poslední skoro dva měsíce... 

A ne, že by toho za tu dobu bylo málo.

I když jsou to fotky třeba nejvšednějších momentů a věcí, mám je sama spojené se spoustou pocitů a vzpomínek. O něco se dělí, o něco ne. 

výstavní.

Po nekrátké době jsem otevřela svůj fotkověpsací svět. 

Tak sdílím pár přes pár týdnů staré fotky z Národní galerie a Kampy...