pozdní podzim.
ta chvíle, než napadne sníh, ale venku už mrznou ruce, nos i uši.
modrá obloha se schovala na několik týdnu za bílý mraky, za ty nádherný bílý mraky, co splývají v jeden a mě tolik chyběly. tma je sakra brzo, a to znamená oprávněné válení se. čtení. (studování). za tři maďarské měsíce jsme si na sebe s Budapeští už tak nějak zvykly. ale nikdy nepřestane překvapovat. vedle nablýskaných hotelů a uliček, co byste z fleku tiply na Madrid (koneckonců Paříž východu, žeano), jsou ty menší, kam turista nepáchne. kde si přijdu jako zpátky v čase.
nový zákon zakazuje na ulicích, ve veřejném prostoru, bezdomovectví. aneb jak elegantně vyřešit viditelný a nepříjemný problém... pro nás to znamená, že už nepotkáváme v ulicích sedět na zápražích lidi, kteří zevně nemají kam jinam jít. celkově na mě od začátku ale působilo, že se tu k tomu staví lidé více čelem než právě jejich vláda. zbytky i přebytky tak nosili na ulici, přímo do rukou, kde to bylo třeba. těm lidem, kteří jsou teď uklizeni bůhvíkde, protože to bylo nejsnazší řešení. tohle jsou pro mě tady silnější zážitky než mosty, parlamenty, baziliky...
mrzí mě, že vláda řeší skutečné problémy své země jenom na oko. tím nejvíc povrchním způsobem jak vůbec může.
fotky jsou focené dnes, kdy je v ulicích svoz objemného odpadu.
pro vyjasněnou. ne vždycky, je to ale rozdíl.
(jak předcházet těmto problémům je věc jedna, jejich následky druhá. souvisí to spolu, ale někdy je na povídání cobykdyby pozdě. Maďarsko není jediná země, kde je to problém, tohle je problém všude, v Řecku to bylo taky naprosto šílené. ale Budapešť je moje teď a tady. tak to chci zmínit. protože je to šílená představa, a to i když vám mrznou jenom ty ruce, nos a uši...)
