Abbey Road, Londýn

Věděly jsme, že druhý den, budeme muset vstát až přehnaně brzy. Poletíme domů, vysoko nad mraky. Věděly jsme, že za několik hodin, už budeme jezdit pražským metrem a bude se nám stýskat po výborném čaji, který jsme v Londýně pily. 

Když jsme chodily po Hyde Park a sluníčko bylo nízko nad obzorem, byl to nezapomenutelný pohled. Navzájem jsme se fotily a užívaly si paprsků jara, v ráji uprostřed velkoměsta. 

Poslední den jsme také navštívily Abbey Road Studios. Beatles šlo cítit na každém kroku a z reproduktorů hrála Yellow Submarine. Řidiči byli v těchto místech výjimečně trpěliví, každý se chtě  po nejslavnějším přechodu projít. Byly to krásné okamžiky, s výjimečnou atmosférou. Jeden z chlapíků, kterého asi síla onoho místa uchvátila ještě o něco, si začal prozpěvovat "all you need is love"... a my, co jsme stáli kolem těch pár pruhů na silnici, jsme sami od sebe zabroukali to, co následuje - "tu tu tudutů". Všichni jsme tam byli ze stejného důvodu, a to nás spojovalo. Vysoko nad La Manche jsem si (jen o několik hodin později) pustila do sluchátek All My Loving a zpátky se mi chtělo ještě méně. 

Tower Bridge, Londýn

Probouzely jsme se do dalšího rána v úžasném městě. Nemohla jsem ani dospat, k snídani jsme si daly sendvič a jogurt s ovocem a šup na metro. S batohem na zádech, foťákem na krku a mapou, skoro celou zvýrazňovačem počmáranou a plnou poznámek. Vítr na Tower Bridge mi cuchal vlasy a cítila jsem se šťastnější než kdy předtím. Byly jsme v Londýně a kochaly se vším tím kolem... a já se do něj zamilovala. 

Díky letenkám za pár korun a krásnému městu na ostrovech jsem zjistila, jak moc mě baví objevovat svět. Zjistila, že Praha, je možná středem Evropy, ale že střed mých plánů, už to pravděpodobně není... A že své plány, ani neznám.

Na břehu Thames, Londýn

Druhý den jsme se probudily do slunečného dne, až mi to teď na fotkách připadá jako strašný kýč. A kde jsme vlastně bydlely? Nedaleko Devons Road s Airbnb, Už bych ani do hotelů či penzionů nechtěla. Neříkám, že hotové snídaně a bufetové večeře jsou špatné, miluji je!, ale jsem ráda, když se ostatním turistům vyhneme, jak jen to jde. Je to ale i mnohem levnější, když chcete. Nabídka Airbnb je pestrá, přes krásné obrovské byty až k malým pokojíčkům s postelí a stolem, které také postačí. Můžete i poznat milé místní, jako my Luis a Eda. 

Přirozeně jsem ale v Londýně chtěla vidět i ony hlavní turistické taháky, byla jsem tam prvně a byl by hřích o ně přijít. Nedovedu si Londýn představit o letních prázdninách, turisty jsme potkávaly, ale žádné davy. Častěji jsme potkávaly školní výlety místních dětí v jejich roztomilých školních uniformách. 

Den první, Londýn

Strávila jsem čtyři dny v Londýně. Budu to ještě dlouho vstřebávat. Tak dlouho jsem tam chtěla. Do země čajů, sendvičů, červených autobusů a Beatles. Do světové metropole, která nikdy nespí, do města, kde je celý svět. Zamilovala jsem si ho. Hned po prvních několika hodinách courání se ulicemi s dokonalým čajem v ruce jsem věděla, že se tam musím vrátit. Na naše britské dobrodružství jsme se vydaly ve dvou, s Martinou, mou úžasnou fotografkou kamarádkou, její Instagram musíte vidět! Londýn mě navnadil na zbytek Anglie. Dostat se z města k útesům, vřesovištím (vidím to docela živě, jako v Jane Eyre) nebo hradům. Mám zas o čem snít a nač šetřit :D.

Kristý & Kuba

Oni se ke mě vrací, a já jsem z nich moc šťastná! Je to neuvěřitelných pět let, kdy jsme s Kritýnkou fotily prvně. Akorát jsem měla po posledním vysvědčením na základce a chystala jsem se do prváku na gympl. Teď jsem v prváku na vejšce a Kristý s Kubou budou mít brzy přírůstek do rodiny. Budou tři a já měla jsem tu čest, nafotit jejich očekávání.

Radosti z února

Únor byl krátký, zmatený a zamrzlý. Mnoho věcí se otočilo vzhůru nohama, začal nový semestr s novými výzvami i učebnicemi. Přišel čas příprav na přijímačky i plánovaní léta. Začalo jaro a s ním vykvetly první sněženky i krokusy, nad kterými jsem se byla rozplývat v botanické. Chci si udělat pořádek ve věcech, na které o zkouškách nebyl čas a zas o trochu více času trávit si knížkami. Přijde i jarní sluníčko, které mě den co den bude tahat do parků a zahrad na lavičky a asi nebudu dlouho odolávat. Také se těšíte? 

Výjimečný sever

Před pár dny jsem dokoukala seriál Pustina. Chytil mě za srdce více než jsem čekala, ačkoliv podobným žánrům příliš neholduji. Spíš vůbec. Ale dokonalá režie a prostředí, ve kterém se celý příběh odehrává udělali své. Drsný sever. A to nejen proto, že když v Praze je počasí na svetr, v Ústí sněží... Pustina je fikce, ale je plná reálných problémů, které (nejen) kraj pod Krušnými kopci sužují. 

Bylo a vždycky bude

Jaro, cítím ho ve vzduchu i vidím v delších dnech. Vidím ho v modré obloze, na které se večer, když se vracím z přednášky, třpytí hvězdy. V Praze to tak tedy je. Když jsem v pátek přijela do Ústí tak sněžilo, jako opařená jsem s promrzlými chodidly v teniskách stála na zastávce... dál jsem čekala, až se dostaví trolejbus a jaro. Těším se. Až definitivně odložím kabáty a pletené šály na část roku do skříně, abych se mohla v říjnu těšit, že je znovu obléknu a zachumlám se do teplé bundy. Březen už v podstatě jarem je. Měsíc sluníčka a nových začátků... Otevřu diář s měsíčním plánovačem a nestačím se divit. Potřebuji se rozkrájet, abych mohla být všude... A tak se učím říkat ne a užívat si tu a tam volného večera. S knížkou a teplou polívkou. Jako je ten dnešní. První březnový.