Krkonoše.

nečekaný rychlý výlet. 

do samého srdce našich velehor. od sněhem zavátého v inverzi se topícího Špindlu, přes svatého Petra na slunné úbočí Kozích hřbetů. to byla podívaná, tolik sluníčka už jsme tu na severu dlouho neměli. 

z Luční boudy jsem se vydala údolím Bílého Labe pomalu zpátky. 

díky ta tohle. ❤ 

podzimní toulání.

podzim. 

týdny v mlze, letos i týdny doma. 

něco málo z procházek za posledních několik sychravých týdnů. 

Road trip směr sever.

Byla půlka léta a já měla měsíc do státnic. Už čtvrt roku bylo těžké, nebo i nemožné někam vycestovat. Proto když jsme si jedno odpoledne udělali výlet do Dráždaň usoudila jsem, že chci dál, že chci na chvíli ven. A tak jsme se zabalili a za pár dní vyjeli směr Berlín, s plánem pokračovat dál na sever až v Baltu. Nemyslela jsem si někdy dřív, že pocit mohu přes hranice  pro mě bude tak silný, jako letos byl, po tom dlouhým covid jaře.

Berlín je srdcovka, už od maturity jsem se tam vždycky každý rok vydala, na den dva a věděla jsem, že letos to chci stejně. Nakonec jsme v Berlíně procourali a na kole projezdili tři dny. Všemožný piva ochutnávali, jídla vychutnávali a v neposlední řadě taky všechny alcohol free drinky, který každý berlínký kiosek nabízí, škoda že v Čechách je to furt jakási fancy záležitost jen vybraných podniků a kvalitní limču si v Bille za cenu piva v lahvi prostě nekoupíme...  

Noční procházky Kreutzbergem. 

A raní kafe tamtéž jsou top. 

Krušné hory jako začátek léta.

Krušné hory nikdy nezklamou.
vypravily jsme se postavit si stan na konec světa. tam, kde končí silnice a už jsou jenom lesy.
přes Rýžovnu, do Nejdku a Tatrovic, odtamtud zas na Přebuz a Rolavu.
příště víc času, méně deštíků a studeného větru, který nám nedovolil se koupat.

po více než šíleném zkouškovém tohle bylo to pravé. a teď zpátky k učení, k přípravě na státnice, zpátky do Ústí.
ještě chvíli si chci ale ten klid, který v těch našich horách je, schovat.
tady v těch fotkách.

Athény // 2019

přesně po roce zas. 

Athény.

a tak jsme my, co na filosofii chodíme, společně objevovali necelý týden všechno to, o čem se ve škole (ne)dozvídáme. nikdy jsem neviděla tolik váz jako ten týden a ani by mě předtím nenapadlo, že je všechny vidět chci (vidět doslova všechny ale snad nemůže být v lidských silách). přesně ta muzea, do kterých jsme loni nezavítaly (ať už se nám nechtělo platit vstupné, nebo jen nebýt zavřené uvnitř, když bylo venku krásně) mi teď vyrazila nejvíc dech. Muzeum Akropole, které svým půdorysem kopíruje Partheon, na který přes prosklené zdi se můžeme dívat, nebo to Archeologické, které jsme měli 5 minut od hotelu a šla jsem ho prozkoumávat hned nadvakrát. 

vylezli jsme na Lyccabetus aby nás mohl ohromit ten neskutečný výhled, snědli plno řeckých salátů i baklavy. vychutnávali si řecký víno ze sámošky, brouzdali uličkama s obchody a viděli všechny ty starý základy domů, brány, sloupy, chrámy... 

Řecko jsem si zamilovala, znova a znova, tak snad zas brzy... ♥

Liverpool a moře i hory.

Anglie měla vždycky pro mě takový šmrnc. 

To jsem si myslela poté, co jsem byla jenom v Londýně, nebo aniž bych ještě viděla jejich hory! 

Liverpool je monumentální a hory ve Walesu berou dech. 

Pět dní v ulicích, na pláži, v přístavu... po výstavách, obchodech a bistrech.

Potom dva dny v horách. Bylo to jak oáza klidu. Splašení turisté nikde, jenom sluníčko, horský jezírka a ovce. 

Jeden svět. 2019.

rok se s rokem sešel. 

19. ústecký ročník a můj už asi vlastně pátý! 

vybrala jsem pár obrázků, takových ilustračních, jemných, pomalých. protože to bylo přesně to, co jsem po těch uspěchaných a nevyspalých dnech potřebovala. každý rok je to jiný, ale úplně. před dvěma lety jsem se přesně touhle dobou rozhodovala jestli zůstávat dál v Praze, co si jak a dál počít. letos jsem si o týden dřív zadávala téma bakalářky a celý týden pobíhala mezi školou a Hraničářem. 

je pak těžké to nesrovnávat, ale pokaždé to má svý. 

každý rok miluju tu znělku a chodím ji do sálu poslouchat před skoro každým filmem, každý rok nechybí dlouhý večery s nostalgickým "jaký to bylo loni", každý rok mě spasí nekřesťanský množství kafí (kéž by nebyly rozpustný) a pokaždý to doklepeme až do pátku. 

konec hlášení. zase za rok. díky :). 

ticho.

"to ticho mě děsilo. nebylo to ticho ticha. bylo to mé vlastní ticho."                                   

Sylvia P. 

bylo 2018.

nový zjištění a rozšířený obzory. poznávání a hledání. 2018.

bylo to asi takový... 

zkoušky v Ústí, dopisováním seminárek, kreslení mapiček. prokládáno knížkami, těch o zkouškovém padne nejvíce. příprava na Jeden svět. začal nový semestr. vysedávání po večerech v Činoheráku. přihláška na Erasmus. courání po kopcích i pražských antikvariátech. vyšli jsme ven a nesouhlasili s děním tady. začal Jeden svět. hodně únavy, stejně spokojenosti. jarní posedávání se spolužáky na Růžku. přijetí na Erasmus. další objevování Krušných hor. první teplé dny. neplánovaný výlet do Toskánska. týden odpočívání a hledání sebe i italských uliček. Řím, Sienna, Trasimenské jezero. nespočet kávy. jeden horší Majáles. objevení jedné z nejkrásnější zemí. Slovinsko. chvilky na sněhu ve dvou tisících. první letošní máčení se v moři. konferencování v Bologni. hodně pizzy a vína. nejlepší snídaně a káva. zkouška ze středověku za 1 a radost i z těch ostatních. víkend v Krušných horách, víkend u Mělník, loučení se školou. 

pod bílými mraky

pozdní podzim. 

ta chvíle, než napadne sníh, ale venku už mrznou ruce, nos i uši. 

modrá obloha se schovala na několik týdnu za bílý mraky, za ty nádherný bílý mraky, co splývají v jeden a mě tolik chyběly. tma je sakra brzo, a to znamená oprávněné válení se. čtení. (studování). za tři maďarské měsíce jsme si na sebe s Budapeští už tak nějak zvykly. ale nikdy nepřestane překvapovat. vedle nablýskaných hotelů a uliček, co byste z fleku tiply na Madrid (koneckonců Paříž východu, žeano), jsou ty menší, kam turista nepáchne. kde si přijdu jako zpátky v čase. 

naše řecká pohádka

jedny z nejkrásnější hor co jsem kdy viděla. západy sluníčka v Egejským moři. listopadové koupání se na jeho kamenitém břehu. ale i mraky odpadků, ignorování zbytečnosti igelitek, nebo dvojitého obalu na čemkoliv. (v tomhle už jsme v Čechách myslím značně "pokrokoví"). 

nechávaly jsme všechno plynout, od ranní (celodenní) kávy, až po večerní západy sluníčka. nechaly jsme se unášet řeckou atmosférou - kdy neřeší nikdy a nic, protože proč.

okraj Evropy jako je Řecko vyvolává hodně otázek, aspoň ve mně. ale taky vás nechá jen tak, jen tak pobýt. bez pocitu, že se něco musí, že by se mělo. těžko se mi skládají myšlenky, ale to myslím nakonec vůbec nevadí... 

z Athén, přes Korinth, do Nafplia. 

první den.

Přes spousty a spousty papírů, které čekají až je vyplním, nebo až je vytisknu, nebo až se jim budu věnovat... jsem se šla projít. Jenom tak. A pro něco k večeři, taky pro šampon. Byla jsem tu prvně před dvěma lety, skoro přesně - bez tří týdnů. Potom před měsícem. Teď na půl roku. 

Nedokážu přečíst vlastně jediný nápis na ulici, nedovedu být v tom bytě s vysokánským stropem potichu (prozatím, trénuju to), nedovedu si jenom na chvíli sednout a po celým šíleným létě nic nedělat. Po tom nejúžasnějším a nejnabitějším létě, nedovedu chvíli jenom být, a sama. Bylo toho tolik a moc a teď mám čas na to všechno, co jsem si přála stíhat před třemi týdny, před dvěma měsíci, když jsem dodělala poslední zkoušku. 

Takže se budu pomalu loudat budapešťskýma uličkama a půjdu na Fridu! Přečtu si konečně něco, co má děj. A čas na focení. Jako dneska. Tak snad mi to do pondělí, než začne škola vydrží... 

z lesa, tam za kopcem.

O tom, jak v lese dovedu odpočívat, jak bloumání po lese se zrcadlovkou udělá nejvíc.

Před rokem jsme došly na Finisterre - západní cíp Španělska nad Atlantikem. Tenkrát mi došlo jak moc velkou sílu můžou některá místa mít. I lesy na druhém konci Krušných hor můžou být kouzelný. A jsou. Nejenom tam. 

Měsíc starý fotky, protože až teď jsem si k nim sedla. A i k té spoustě dalších. A chvíli odpočívat. Vstřebávat ty dlouhý měsíce co tak rychle utekly. Zastavit se nad vším co se přihodilo...

"dobrého je v řádu světa víc".

Z jednoho z posledních dnů před tím dlouhým parným létem. 

Z jednoho čtvrtečního rána, kdy jsem měla po zkoušce. 

Kdy jsem byla nevyspalá, kdy to chtělo o jedno, dvě kafe více, než obvykle. 

Kdy jsme jenom bloumaly, venku, na vzduchu. 

Jenom malý nafocení blbosti, když jsme se před fakultou sešly s foťáky.

Slovinsko.

Dostala jsem příležitost podívat se na Balkán. 

Ještě na tu evropštější část Balkánu, na tu, kde jsou Alpy i moře pár kilometrů od sebe. 

Slovinsko je takový malý ráj. Hodně hor, skromně moře. Ideální poměr. 

Krásná města turismem nezkažená. Pořád je to tam všechno tak nějak poctivý a lidský. 

A hodnotím tak proto, že jsem procestovávala vždycky spíš západ. Proto jsem byla tak nadšená. 

Nadšená a překvapená. 

A do Slovinska úplně zamilovaná. 

Lago di Trasimeno. Orvieto.

Siena. botanická zahrada.

Střípky z jednoho dlouhýho dne.
Dlouhýho nádhernýho dne, pod modrou oblohou, uprostřed Toskánska.
S pizzou, zmrzlinou a prohlídkou krásný univerzitní botanický...

dvakrát Řím

Nenapadá mě monumentálnější město.

Před osmi lety nás vzali naši do Říma a když jsme odjížděli, už jsem věděla, že se tam někdy budu potřebovat znovu vrátit. 

Teď se naskytla možnost. Sednout večer ve Vídni do vlaku a probudit se ráno v Římě...

Další dny jsme strávila u jezer v Umbrii a v městečkách na toskánských kopečcích.

První a poslední den ale patřil Římu. 

Ten první, plný památek, které vidět prostě chcete. A poslední jsem už jen bloudila parky, hledala krásný uličeky a courala po břehu Tibery. 

Prokládáno spoustou pizzy a kávy... 

Itálie, no... 

za kopcem.

co za poklady se schovává hned za kopcem, hned za mým oknem. 

slunění se na balících sena, courat se v podvečer po loukách... 

odtrhnout se od knížky, vzít foťák do batohu a jít. 

a takových příležitostí už bude zas víc. 

Jeden svět // aktualizujeme systém

Týden filmových projekcí, večerních sezení u piva a vína, ranních dávek kávy z Fokusu, bezpočtu kousků pizzy. 

Jeden svět 2018 je ten tam. 

Ale mám tu ještě spoustu fotek z celého týdne...