Road trip směr sever.

Byla půlka léta a já měla měsíc do státnic. Už čtvrt roku bylo těžké, nebo i nemožné někam vycestovat. Proto když jsme si jedno odpoledne udělali výlet do Dráždaň usoudila jsem, že chci dál, že chci na chvíli ven. A tak jsme se zabalili a za pár dní vyjeli směr Berlín, s plánem pokračovat dál na sever až v Baltu. Nemyslela jsem si někdy dřív, že pocit mohu přes hranice  pro mě bude tak silný, jako letos byl, po tom dlouhým covid jaře.

Berlín je srdcovka, už od maturity jsem se tam vždycky každý rok vydala, na den dva a věděla jsem, že letos to chci stejně. Nakonec jsme v Berlíně procourali a na kole projezdili tři dny. Všemožný piva ochutnávali, jídla vychutnávali a v neposlední řadě taky všechny alcohol free drinky, který každý berlínký kiosek nabízí, škoda že v Čechách je to furt jakási fancy záležitost jen vybraných podniků a kvalitní limču si v Bille za cenu piva v lahvi prostě nekoupíme...  

Noční procházky Kreutzbergem. 

A raní kafe tamtéž jsou top. 

Nebe pod Berlínem je film, který mě před lety totálně dostal. Ale až letos jsem si všimla, že celá  Elsa (jak Berlíňané soše vítězství říkají) je celá obložená zlatými kanony, ty nejvýše položené jsou dokonce od Hitlera, a jsou tam do teď. 

 

Rozloučili jsme se s naším nejlepším hostitelem a průvodcem v jednom a vydali se dál, k moři. Moje romantická představa léta u Baltu se pomalu rozplývala v uličkách přeplněného kempu, definitivně jsem ji pohřbila při poslechu večerní kempové hudební zábavy. Bizárek, přesně jak jsem byla varována. 

Nicméně moře krásné, překvapivě studené a já a moje špatná termoregulace - kdy je mi většinu času buďto děsná zima nebo vedro - jsem koupání vzdala, kdybych bývala věděla, že to byla ta nejlepší příležitost, pochopitelně bych tam vlezla. 

Další dny jsme trávili volněji. Snažila jsem se učit a hlavně dočítat literaturu, ale začalo na mne doléhat že jsem 700 kilometrů daleko od svého psacího stolu, od svého klidu na učení, a to nebylo moc příjemné... s pocitem státnic za pár týdnů které se krátily. Část dne jsme trávili na pláži, tu druhou objevováním přilehlých přímořských městeček. Znova bizár. Ale upřímně, často mi to hodně připomínalo dovolené s našima, maďarské okolí Balatonu před 15 lety, a to bylo milý.

Náš nesmyslně velký, ale výborný, stan (díky brácho), jehož konstrukce se absolutně nepřibližovala stanům, kterém jsem do té doby "měla v ruce". Nesnáším návody, leč došlo na něj a pomohl. Dále Friedrich Nietzsche a hrnek z Pepca. Byli jsme snad jediní v kempu bez nějakého toho (skromného camping) vybavení. Poučení pro příště.

 

Stáčíme se do vnitrození a navštěvujeme Poznaň, kempujeme u jezera Malta, které se ukázalo být středobodem života v Poznani - soudě podle oslavných písní na zmíněné jezero, které se linuly po nocích kempem. Zvláštní místo, ale opět milé. 

Stejně jako botanická zahrada, která byla výborná, ale prostě s rouškou na obličeji v tropech, které simuluje skleník (jakoby nestačily ty venkovní), nic moc. 

Jako poslední nás přivítala Wroclaw. 

Výlet to byl skvělý, letní dovolená, kdy jsme se ochladili u Baltu a viděli kus Polska, které jsme loni cestou do Litvy jen projeli...