pod bílými mraky

pozdní podzim. 

ta chvíle, než napadne sníh, ale venku už mrznou ruce, nos i uši. 

modrá obloha se schovala na několik týdnu za bílý mraky, za ty nádherný bílý mraky, co splývají v jeden a mě tolik chyběly. tma je sakra brzo, a to znamená oprávněné válení se. čtení. (studování). za tři maďarské měsíce jsme si na sebe s Budapeští už tak nějak zvykly. ale nikdy nepřestane překvapovat. vedle nablýskaných hotelů a uliček, co byste z fleku tiply na Madrid (koneckonců Paříž východu, žeano), jsou ty menší, kam turista nepáchne. kde si přijdu jako zpátky v čase. 

naše řecká pohádka

jedny z nejkrásnější hor co jsem kdy viděla. západy sluníčka v Egejským moři. listopadové koupání se na jeho kamenitém břehu. ale i mraky odpadků, ignorování zbytečnosti igelitek, nebo dvojitého obalu na čemkoliv. (v tomhle už jsme v Čechách myslím značně "pokrokoví"). 

nechávaly jsme všechno plynout, od ranní (celodenní) kávy, až po večerní západy sluníčka. nechaly jsme se unášet řeckou atmosférou - kdy neřeší nikdy a nic, protože proč.

okraj Evropy jako je Řecko vyvolává hodně otázek, aspoň ve mně. ale taky vás nechá jen tak, jen tak pobýt. bez pocitu, že se něco musí, že by se mělo. těžko se mi skládají myšlenky, ale to myslím nakonec vůbec nevadí... 

z Athén, přes Korinth, do Nafplia.